SLOKA 50
purā rathair hema-pariṣkṛtaiś caran
mataṁ-gajair vā nara-deva-saṁjñitaḥ
sa eva kālena duratyayena te
kalevaro viṭ-kṛmi-bhasma-saṁjñitaḥ
purā — dříve; rathaiḥ — v kočárech; hema — zlatem; pariṣkṛtaiḥ — zdobenými; caran — jezdící; matam — divokých; gajaiḥ — na slonech; vā — nebo; nara-deva — král; saṁjñitaḥ — jménem; saḥ — to; eva — stejné; kālena — časem; duratyayena — nevyhnutelným; te — Tvým; kalevaraḥ — tĕlo; viṭ — jako výkaly; kṛmi — červi; bhasma — popel; saṁjñitaḥ — zvané.
Tĕlo, které nejprve jezdí na divokých slonech nebo kočárech zdobených zlatem a je známo pod jménem „král“, je pozdĕji Tvou nepřemožitelnou silou času nazýváno „výkaly“, „červi“ nebo „popel“.
Ve Spojených státech a ostatních hmotnĕ rozvinutých zemích se mrtvoly kosmeticky odstraňují úhledným obřadným způsobem, ale v mnoha částech svĕta staří, nemocní a zranĕní lidé umírají na osamĕlých nebo zapomenutých místech, kde psi a šakali sežerou jejich tĕla a promĕní je ve výkaly. A pokud je nĕkdo natolik požehnaný, že je pohřben v rakvi, jeho tĕlo mohou pozřít červi a ostatní drobní tvorové. Mnoho pozemských mrtvol je také spáleno a tak promĕnĕno v popel. Tak jak tak, smrt je jistá a konečný osud tĕla není nikdy vznešený. To je skutečný význam tohoto Mucukundova výroku – že tĕlo, i když je nyní nazýváno „král“, „princ“, „královna krásy“, „příslušník horní střední třídy“ a tak dále, bude nakonec nazýváno „výkaly,“ „červi“ a „popel.“
Śrīla Śrīdhara Svāmī cituje tento védský výrok:
yoneḥ sahasrāṇi bahūni gatvā
duḥkhena labdhvāpi ca mānuṣatvam
sukhāvahaṁ ye na bhajanti viṣṇuṁ
te vai manuṣyātmani śatru-bhūtāḥ
„Po projití mnoha tisíci druhy života a velkém úsilí podmínĕné živé bytosti nakonec získají lidské tĕlo. Ty lidské bytosti, které přesto neuctívají Pána Viṣṇua, jenž jim může přinést skutečné štĕstí, se tedy jistĕ staly jak nepřáteli sebe sama tak lidstva.“