SLOKA 24
juhvantaṁ ca vitānāgnīn
yajantaṁ pañcabhir makhaiḥ
bhojayantaṁ dvijān kvāpi
bhuñjānam avaśeṣitam
juhvantam — obĕtující; ca — a; vitāna-agnīn — do obĕtních ohňů; yajantam — uctívající; pañcabhiḥ — pĕti; makhaiḥ — povinnými obřady; bhojayantam — krmící; dvijān — brāhmaṇy; kva api — nĕkde; bhuñjānam — pojídající; avaśeṣitam — zbytky.
Na jednom místĕ Pán obĕtoval do obĕtních ohňů, na dalším uctíval pomocí pĕti mahā-yajñí, na dalším krmil brāhmaṇy a na ještĕ dalším jedl zbytky jídla zanechaného brāhmaṇy.
Pĕt mahā-yajñí, neboli velkých obĕtí, je definováno: pāṭho homaś cātithīnāṁ saparyā tarpaṇaṁ baliḥ – „pronášení Ved, obĕtování do obĕtního ohnĕ, obsluhování hostů, obĕtování předkům a obĕtování (části svého pokrmu) živým bytostem obecnĕ.“
Śrīla Prabhupāda komentuje tyto obĕti: „V jiném paláci vidĕl Nārada Kṛṣṇu vykonávat obĕť zvanou pañca-yajña, která je pro hospodáře povinná. Tato yajña je také známá jako pañca-sūnā. Každý, a hlavnĕ hospodáři, se vĕdomĕ či nevĕdomĕ dopouští pĕti druhů hříšných činností. Když pijeme vodu ze džbánu, zabíjíme mnoho mikrobů, kteří v ní jsou. Podobnĕ zabijeme mnoho mikrobů, když používáme hmoždíř nebo když jíme. Mnoho jich zabijeme, když stíráme podlahu nebo zapalujeme oheň, a když jdeme po ulici, zabíjíme mnoho mravenců a jiného hmyzu. Vĕdomĕ či nevĕdomĕ tedy zabíjíme při všem, co dĕláme. Proto je povinností všech hospodářů vykonávat obĕť pañca-sūnā, aby se zbavili reakcí za tyto hříšné činy.“
Śrīla Viśvanātha Cakravartī ve svém komentáři k tomuto verši znovu poukazuje na to, že všechny denní doby probíhaly v palácích Pána Kṛṣṇy zároveň. Nārada tedy vidĕl ohňovou obĕť – ranní obřad – a přibližnĕ ve stejnou dobu vidĕl Pána Kṛṣṇu krmit brāhmaṇy a přijímat jejich zbytky – polední činnost.