SLOKA 12-13
sa evaṁ bhāryayā vipro
bahuśaḥ prārthito muhuḥ
ayaṁ hi paramo lābha
uttamaḥśloka-darśanam
iti sañcintya manasā
gamanāya matiṁ dadhe
apy asty upāyanaṁ kiñcid
gṛhe kalyāṇi dīyatām
saḥ — on; evam — takto; bhāryayā — svou ženou; vipraḥ — brāhmaṇa; bahuśaḥ — vydatnĕ; prārthitaḥ — pobízený; muhuḥ — znovu a znovu; ayam — toto; hi — jistĕ; paramaḥ — nejvyšší; lābhaḥ — zisk; uttamaḥ-śloka — Pána Kṛṣṇy; darśanam — spatření; iti — tak; sañcintya — uvažující; manasā — v mysli; gamanāya — jít; matim dadhe — rozhodl se; api — zda; asti — je; upāyanam — dar; kiñcit — nĕjaký; gṛhe — v domĕ; kalyāṇi — má dobrá ženo; dīyatām — prosím dej.
(Śukadeva Gosvāmī pokračoval:) Když ho manželka takto různými způsoby znovu a znovu žádala, brāhmaṇa si pomyslel: „Vidĕt Pána Kṛṣṇu je jistĕ to nejvyšší, čeho lze v životĕ dosáhnout.“ Rozhodl se tedy, že půjde, ale nejprve jí řekl: „Má dobrá ženo, máme-li nĕco v domĕ, co bych mohl vzít jako dar, tak mi to prosím dej.“
Sudāmā byl přirozenĕ pokorný, a tak přestože se mu zprvu návrh jeho ženy nelíbil, nakonec si to rozmyslel a rozhodl se jít. Ještĕ zbývalo to poslední – musel svému příteli přinést dar.