Sudāmā se cítil, jako kdyby odešel zpátky k Bohu. Strávil tu noc v pohodlí Kṛṣṇova paláce a další ráno se vydal domů. Cestou myslel na to, jaké mĕl štĕstí, že ho Śrī Kṛṣṇa tolik poctil. Pohroužený v této meditaci dorazil na místo, kde stával jeho dům, a byl ohromen – místo své rozpadlé chatrče spatřil řadu honosných paláců. Zatímco tam užasle stál, v ústrety mu se zpĕvem a hudbou vyšla skupina krásných mužů a žen. Z paláce vyšla i jeho manželka, skvostnĕ ozdobená nebeskými šperky, a přivítala ho s velkou láskou a úctou. Sudāmā s ní vešel do svého domu a uvažoval, že k této neobyčejné promĕnĕ jistĕ došlo díky milosti, kterou mu prokázal Nejvyšší Pán.