SLOKA 9
diśāṁ tvam avakāśo ’si
diśaḥ khaṁ sphoṭa āśrayaḥ
nādo varṇas tvam oṁkāra
ākṛtīnāṁ pṛthak-kṛtiḥ
diśām — svĕtových stran; tvam — Ty; avakāśaḥ — schopnost poskytovat prostor; asi — jsi; diśaḥ — svĕtové strany; kham — éter; sphoṭaḥ — zvuk jako jemný prvek; āśrayaḥ — mající (éter) za svůj základ; nādaḥ — zvuk ve své podobĕ neprojevené vibrace; varṇaḥ — prvotní slabika; tvam — Ty; oṁ-kāraḥ — oṁ; ākṛtīnām — jednotlivých podob; pṛthak-kṛtiḥ — příčina rozlišení (čili projevený jazyk).
Jsi svĕtové strany a jejich schopnost poskytovat prostor, jsi všeprostupující éter a zvuk jako jemný prvek, který je v nĕm obsažený. Jsi prvotní, neprojevená podoba zvuku, první slabika oṁ a slyšitelná řeč, skrze niž zvuk v podobĕ slov nabývá konkrétních významů.
Tak, jak je tomu se vším, co se tvoří, řeč nabývá slyšitelné podoby v postupných stádiích od subtilního vnitřního popudu k vnĕjšímu vyjádření. Tato stádia jsou zmínĕná v mantrách Ṛg Vedy (1.164.45):
catvāri vāk-parimitā padāni
tāni vidur brāhmaṇā ye manīṣiṇaḥ
guhāyāṁ trīṇi nihitāni neṅgayanti
turīyaṁ vāco manuṣyā vadanti
„Moudří brāhmaṇové znají čtyři stádia vývoje jazyka. Tři z nich zůstávají skrytá v srdci jako vibrace, jež nelze vnímat, a čtvrté stádium je to, co lidé bĕžnĕ znají jako řeč.“