SLOKA 17

Pokud nĕkdo nepozná svého nejvlídnĕjšího dobrodince a nezačne Ho uctívat, jeho život zůstává beze smyslu. Dýchání takové osoby není o nic lepší než nafukování kovářských mĕchů. Dar lidského života je pro podmínĕnou duši požehnanou příležitostí, ale když se živá bytost odvrací od svého Pána, páchá duchovní sebevraždu.

Slovy Śrī Īśopaniṣady (3):

„Kdokoliv zabíjí duši, musí vstoupit na planety známé jako svĕty bezvĕrců, plné temna a nevĕdomosti.“ Asuryāḥ znamená „to, co čeká démony“ a démoni jsou ti, kdo postrádají oddanost Nejvyššímu Pánu, Viṣṇuovi. Tuto definici uvádí Agni Purāṇa:

„Na tomto svĕtĕ existují dva druhy stvořených bytostí: božské a démonské. Ti, kdo jsou odevzdaní oddané službĕ Pánu Viṣṇuovi, patří mezi božské a ti, kdo se staví proti ní, mezi démonské.“

Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad (4.4.15) podobnĕ říká: na ced avedīn mahatī vinaṣṭiḥ... ye tad vidur amṛtās te bhavanty athetare duḥkham evopayanti – „Pokud nĕkdo nepozná Nejvyššího, čeká ho nutnĕ úplné zničení... Ti, kdo poznávají Nejvyššího, se stávají nesmrtelnými, ale ostatní nevyhnutelnĕ trpí.“ Každý musí obnovit své vĕdomí Kṛṣṇy, aby se oprostil od utrpení způsobeného nevĕdomostí, ale proces, jak toho dosáhnout, nemusí být tĕžký, jak nás ujišťuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ (9.34):

„Vždy na Mĕ mysli, staň se Mým oddaným, skládej Mi poklony a uctívej Mĕ. Plnĕ pohroužen ve Mnĕ pak ke Mnĕ zaručenĕ dospĕješ.“ Bez ohledu na to, jak jsme nezpůsobilí a slabí, stačí jen chtít se stát anuvidhy, důvĕřujícími a důvĕryhodnými služebníky Nejvyššího Pána. Kaṭha Upaniṣad (2.2.13) prohlašuje:

„Mezi všemi vĕčnými, vĕdomými bytostmi existuje jedna, která všem ostatním dodává to, co potřebují. Ty moudré duše, které Pána uctívají v Jeho sídle, dosahují trvalého míru. Jiní ne.“

Co je živé a co mrtvé? Tĕla a mysli materialistických neoddaných zdánlivĕ projevují příznaky života, ale to je klamné zdání. Podmínĕná duše má ve skutečnosti velmi malou kontrolu nad svou tĕlesnou existencí. Aniž by si to přála, musí vymĕšovat, čas od času onemocnĕt a nakonec zestárnout a zemřít. A v mysli zažívá hnĕv, dychtĕní a nářek, přestože nechce. Pán Kṛṣṇa tuto situaci popisuje slovy yantrārūḍhāni māyayā (Bg. 18.61) jako bezmocnou jízdu pasažéra v mechanickém dopravním prostředku. Duše je nepochybnĕ živá a to jí nelze upřít, ale v její nevĕdomosti je tento vnitřní život zahalen a upadá v zapomnĕní. Namísto toho automat, kterým je vnĕjší mysl a tĕlo, plní příkazy kvalit přírody, které nutí živou bytost jednat způsobem naprosto neodpovídajícím spícím potřebám duše. Śvetāśvatara Upaniṣad (2.5) naléhavĕ volá na zapomnĕtlivé vĕznĕ klamu:

„Poslouchejte, vy všichni synové nesmrtelnosti, vy, kteří jste kdysi žili v božském království!“

Takže na jednu stranu to, co je normálnĕ vnímáno jako živé – hmotné tĕlo – je ve skutečnosti mrtvý stroj řízený kvalitami přírody. A na druhou stranu to, na co materialista shovívavĕ pohlíží jako na neživou hmotu určenou k využívání, je ve své neznámé podstatĕ spojeno s živou inteligencí mnohem mocnĕjší, než je ta jeho. Védská civilizace uznává inteligenci skrytou za přírodou jako tu, která patří polobohům vládnoucím jednotlivým prvkům a v konečném smyslu samotnému Nejvyššímu Pánu. Hmota přece nemůže cílevĕdomĕ jednat bez popudu a vedení nĕjaké živé síly. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ (9.10):

„Tato hmotná příroda, která je jednou z Mých energií, jedná pod Mým dohledem, ó synu Kuntī, a přivádí na svĕt všechny pohyblivé a nehybné bytosti. Jejím působením je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.“

Na počátku stvoření pohlédl Pán Mahā-Viṣṇu na spící hmotnou přírodu, prakṛti. Po tomto probuzení se subtilní prakṛti začala vyvíjet do konkrétnĕjších podob: nejprve mahat, potom falešné ego ve spojení s každou ze tří kvalit prakṛti a postupnĕ jednotlivé hmotné prvky včetnĕ inteligence, mysli, smyslů a pĕti hrubohmotných prvků s jejich vládnoucími polobohy. Ani po svém oddĕleném projevení však nedokázala božstva ovládající jednotlivé prvky spolupracovat na stvoření vnímatelného svĕta, dokud Pán Viṣṇu, ze své zvláštní milosti, nezasáhl ještĕ jednou. To je popsáno ve třetím zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (3.5.38–39):

„Vládnoucí polobozi všech hmotných prvků jsou zplnomocnĕné expanze Pána Viṣṇua. Tĕla dostávají prostřednictvím vĕčného času a vnĕjší energie a jsou Jeho nedílné části. Jelikož byli povĕřeni různými úlohami ve správĕ vesmíru a nebyli schopni je vykonávat, pronesli k Pánovi následující úžasné modlitby. Polobozi řekli: ,Ó Pane, Tvé lotosové nohy jsou pro odevzdané duše deštníkem, chránícím je před vším strádáním hmotné existence. Všichni mudrci se v tomto úkrytu zbavují všeho hmotného utrpení. Proto se hluboce klaníme Tvým lotosovým nohám.̀“

Poté, co Nejvyšší Pán uslyšel modlitbu shromáždĕných polobohů jednotlivých prvků, projevil jim svoji přízeň (Bhāg. 3.6.1–3):

„Pán vyslechl zprávu o pozastavení průbĕhu stvoření vesmíru, které bylo způsobené nespoluprací Jeho energií uvnitř mahat-tattvy. Svrchovanĕ mocný Pán potom vstoupil zároveň do dvaceti tří prvků spolu s bohyní Kālī, svojí vnĕjší energií, která sama slučuje všechny různé prvky. Když Pán, Osobnost Božství, vstoupil do prvků svojí energií, všechny živé bytosti se probudily k různým činnostem, stejnĕ jako se človĕk po procitnutí ze spánku vĕnuje své práci.“

V knize Kṛṣṇa vysvĕtluje Śrīla Prabhupāda pĕt úrovní ega, jež zahalují vlastní já: „V tĕle je pĕt různých úrovní existence, které se nazývají anna-maya, prāṇa-maya, mano-maya, vijñāna-maya a nakonec ānanda-maya. (Takto je vyjmenovává Brahmānanda-vallī v Taittirīya Upaniṣadĕ.) Na počátku života si je každá živá bytost vĕdoma pouze jídla. Dítĕ nebo zvíře je spokojeno, když dostane dobré jídlo. Tento stav vĕdomí, jehož cílem je dosyta se najíst, se nazývá anna-maya. Anna znamená „jídlo“. Následuje vĕdomí, že je naživu. Udrží-li se živá bytost naživu, aniž by byla napadena nebo zabita, považuje se za šťastnou. Tento stav se nazývá prāṇa-maya neboli vĕdomí vlastní existence. Když pak spočívá na mentální úrovni, její vĕdomí se nazývá mano-maya. Materialistická civilizace se vĕtšinou nachází v tĕchto třech stavech – anna-maya, prāṇa-maya a mano-maya. První starostí civilizovaných osob je ekonomický rozvoj, druhou je obrana následována vĕdomím mentální spekulace, filosofickým přístupem k životním hodnotám.

Pokud se živé bytosti rozvojem filosofického života podaří dosáhnout úrovnĕ intelektuálního života a pochopí, že není toto hmotné tĕlo, ale duchovní duše, je ve stavu vijñāna-maya. Potom duchovním vývojem získá poznání o Nejvyšším Pánu neboli Nejvyšší Duši. Když rozvine svůj vztah s Ním a oddanĕ Mu slouží, tato úroveň života se nazývá vĕdomí Kṛṣṇy, stav ānanda-maya. Jedná se o vĕčnĕ blažený život s plným poznáním. Ve Vedānta-sūtře stojí: ānanda-mayo 'bhyāsāt. Povaha Nejvyššího Brahmanu i podřízeného Brahmanu, neboli Nejvyšší Osobnosti Božství a živých bytostí, je blažená. Dokud živé bytosti setrvávají na čtyřech nižších stádiích života (anna-maya, prāṇa-maya, mano-maya a vijñāna-maya), jsou považovány za podmínĕné hmotou, ale duše, která dosáhne stavu ānanda-maya, je osvobozená. Tento stav ānanda-maya Bhagavad-gītā popisuje jako brahma-bhūta. Uvádí, že ve stavu brahma-bhūta neexistuje úzkost ani touha. Na počátku tohoto stavu je stejný přístup ke všem živým bytostem a dále se rozvíjí vĕdomí Kṛṣṇy, kdy oddaný neustále touží sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Tato touha po pokroku v oddané službĕ není totožná s touhou po smyslovém požitku na úrovni hmotné existence. Jinak řečeno, touha existuje i v duchovním životĕ, ale je očištĕna. Když jsou naše smysly očištĕné, jsou také osvobozené ode všech hmotných úrovní – anna-maya, prāṇa-maya, mano-maya a vijñāna-maya – a dosahují nejvyšší úrovnĕ – ānanda-maya, neboli blaženého života s vĕdomím Kṛṣṇy.

Māyāvādští filosofové považují ānanda-mayu za stav splynutí s Nejvyšším. Ānanda-maya pro nĕ znamená jednotu Nadduše a individuální duše. Jednota však ve skutečnosti neznamená splynutí s Nejvyšším a ztrátu vlastní individuální existence. Ponoření do duchovní existence znamená, že živá bytost realizuje kvalitativní jednotu s Nejvyšším Pánem v Jeho aspektech vĕčnosti a poznání. Pravou ānanda-mayu, stav blaženosti, však představuje oddaná služba. To je potvrzeno v Bhagavad-gītĕ: mad-bhaktiṁ labhate parām. Zde Pán Kṛṣṇa uvádí, že stav brahma-bhūta ānanda-maya je úplný jen tehdy, když dochází k láskyplné výmĕnĕ mezi Nejvyšším a podřízenými živými bytostmi. Dokud živá bytost nedospĕje do tohoto stavu ānanda-maya, její dýchání je jako nafukování mĕchů v kovárnĕ, její dlouhý život připomíná život stromu a sama není o nic lepší než nižší zvířata jako velbloudi, prasata a psi.“

Když Paramātmā doprovází jīvu v obalech tvořených Māyou, sama není, na rozdíl od jīvy, svázaná karmou. Spojení Nejvyšší Duše s tĕmito obaly je spíše jako zdánlivé spojení mezi mĕsícem a vĕtvemi stromu, skrze které se na nĕj díváme. Nadduše je sad-asataḥ param, vždy transcendentální vůči jemným a hrubým projevům anna-mayi a tak dále, přestože do nich vstupuje jako svĕdek dávající svolení ke všem činnostem. Jako jejich konečná příčina je Nadduše v jednom smyslu totožná s projevenými výsledky stvoření, ale ve své původní totožnosti (svarūpĕ) od nich zůstává odlišná. V tomto druhém smyslu je pouze ānanda-mayou, poslední z pĕti kośí. Proto zde śruti oslovují Pána jako avaśeṣam, podstatu, která zůstává. To je rovnĕž vyjádřeno v textu Taittirīya Upaniṣady (2.7): raso vai saḥ. Nejvyšší Pán se ve své osobní podstatĕ tĕší z rasy, opĕtování nálad oddané služby, a k projevům ras nedílnĕ patří účast realizovaných jīv. Raso vai saḥ, rasam hy evāyaṁ labdhvānandī bhavati – „On je vtĕlením rasy a ta jīva, která tuto rasu poznává, zažívá naprostou blaženost.“ Nebo, slovy zosobnĕných Véd v tomto verši, Nadduše je ṛtam, což zde podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho znamená „realizována velkými mudrci“.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī prohlašuje, že poslední slovo všech autoritativních písem (sarvāntima-śruti) je obsaženo v aforismu raso vai saḥ, který jasnĕ odkazuje na Pána Śrī Kṛṣṇu jako neomezenĕ se rozpínající ztĕlesnĕní božské radosti (sarva-bṛhattamānanda). Gopāla-tāpanī śruti (Uttara 96) uvádí: yo 'sau jāgrat-svapna-suṣuptim atītya turyātīto gopālaḥ – „Pán Kṛṣṇa, který pase krávy, přesahuje nejen hmotné vĕdomí ve stavu bdĕní, snĕní a hlubokého spánku, ale i čtvrtou oblast čistého, duchovního vĕdomí.“ Nadduše na úrovni ānanda-maya je pouze aspektem prvotního Pána Govindy, jak On sám prohlašuje: viṣṭabhyāham idaṁ kṛtsnam ekāṁśena sthito jagat – „Jedinou svou částí prostupuji celým tímto vesmírem a udržuji ho.“ (Bg. 10.42)

Śruti tímto taktnĕ postulují, že i mezi různými osobními podobami Boha je Kṛṣṇa tou nejvyšší. S tímto pochopením se bude Nārada Muni pozdĕji klanĕt Pánu Kṛṣṇovi slovy namas tasmai bhagavate kṛṣṇāyāmala-kīrtaye (Text 46), přestože stojí před Pánem Nārāyaṇem Ṛṣim.

Śrīla Śrīdhara Svāmī uzavírá svůj komentář k tomuto verši modlitbou:

„Ó Pane Narahari, ti, kdo získali tuto lidskou podobu, žijí nadarmo a dýchají jen jako mĕchy, pokud Tĕ neuctívají nasloucháním o Tobĕ, opĕvováním Tvé slávy, vzpomínáním na Tebe a ostatními způsoby oddané služby.“