SLOKA 19
sva-kṛta-vicitra-yoniṣu viśann iva hetutayā
taratamataś cakāssy anala-vat sva-kṛtānukṛtiḥ
atha vitathāsv amūṣv avitathāṁ tava dhāma samaṁ
viraja-dhiyo ’nuyanty abhivipaṇyava eka-rasam
sva — Tebou samotným; kṛta — stvořených; vicitra — rozmanitých; yoniṣu — do životních druhů; viśan — vstupující; iva — zdánlivĕ; hetutayā — jako jejich motivace; taratamataḥ — podle různých postavení; cakāssi — stáváš se viditelným; anala-vat — jako oheň; sva — své vlastní; kṛta — stvoření; anukṛtiḥ — napodobující; atha — proto; vitathāsu — neskutečnými; amūṣu — mezi tĕmito (různými druhy); avitatham — nikoliv neskutečné; tava — Tvoje; dhāma — projevení; samam — nerozlišené; viraja — bez poskvrny; dhiyaḥ — jejichž mysli; anuyanti — chápou; abhivipaṇyavaḥ — ti, kdo jsou oproštĕní ode všech pout ke hmotĕ (paṇa); eka-rasam — nemĕnné.
Zdánlivĕ vstupuješ do rozmanitých druhů živých bytostí, které jsi stvořil, a inspiruješ je k jednání. Projevuješ se způsobem odpovídajícím jejich vyššímu či nižšímu postavení, tak jako se oheň projevuje různĕ podle tvaru toho, co spaluje. Proto ti, kdo mají neposkvrnĕnou inteligenci a jsou úplnĕ oproštĕní od veškerých pout ke hmotĕ, realizují Tvoje nerozlišené, nemĕnné vlastní Já jako trvalou realitu mezi všemi tĕmito pomíjivými životními podobami.
Když tyto modlitby zosobnĕných Véd, ve kterých śruti líčí, jak Nadduše vstupuje do nesčetných druhů hmotných tĕl, uslyší nĕjaký kritik, může se ptát, jak to může Nejvyšší udĕlat, aniž by Ho to omezovalo. Však také zastánci filosofie advaity nevidí žádný podstatný rozdíl mezi Nejvyšším a Jeho stvořením. Podle představ impersonalistů se Absolutní nechal nevysvĕtlitelnĕ polapit klamem, a tak se stal nejprve osobním Bohem a pak polobohy, lidmi, zvířaty, rostlinami a nakonec hmotou. Śaṅkarācārya a jeho následovníci vynakládají velké úsilí na vyhledávání védských důkazů, které by podpořily tuto teorii, jak se Absolutní dostává pod vliv klamu. Zde však samy Védy tuto námitku vyvracejí a odmítají propůjčit svou autoritu māyāvādskému impersonalismu.
Procesu stvoření se technicky říká sṛṣṭi, „vysílání“. Nejvyšší Pán vysílá své rozmanité energie a ty projevují známky Jeho povahy, ale přitom si od Nĕho zachovávají odlišnost. Tuto skutečnost vysvĕtluje pravá védská filosofie acintya-bhedābheda, nepochopitelná současná totožnost a odlišnost Nejvyššího Pána a Jeho energií. I když je tedy každá z mnoha individuálních duší odlišnou bytostí, všechny mají stejnou duchovní podstatu jako Nejvyšší. Jelikož sdílejí duchovní podstatu Nejvyššího Pána, jsou jīvy stejnĕ jako On nezrozené a vĕčné. Pán Kṛṣṇa to potvrzuje, když mluví k Arjunovi na Kurukṣetře:
na tv evāhaṁ jātu nāsaṁ
na tvaṁ neme janādhipāḥ
na caiva na bhaviṣyāmaḥ
sarve vayam ataḥ param
„Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech tĕchto králů; a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.“ (Bg. 2.12) Hmotné stvoření je zvláštním zařízením pro ty jīvy, které se rozhodly oddĕlit se od služby Nejvyššímu Pánu, a proto vzniká napodobený svĕt, kde se mohou snažit být nezávislé.
Po stvoření mnoha druhů hmotného života se Nejvyšší Pán expanduje do svého stvoření jako Nadduše, aby poskytoval inteligenci a inspiraci, kterou každá živá bytost potřebuje pro svou každodenní existenci. Taittirīya Upaniṣad (2.6.2) říká: tat sṛṣṭvā tad evānuprāviśat – „Poté, co stvořil tento svĕt, vstoupil do nĕho.“ Pán však do hmotného svĕta vstupuje, aniž by si s ním vytvářel nĕjaké pouto; proto zde śruti používají výraz viśann iva, „vstupující jen zdánlivĕ“. Taratamataś cakāssi znamená, že Paramātmā vstupuje do tĕla každé živé bytosti, od velkého poloboha Brahmy až po nepatrnou bakterii, a projevuje různé stupnĕ své síly podle schopnosti každé duše přijmout osvícení. Analavat sva-kṛtānukṛtiḥ – tak jako když se zapálí nĕkolik předmĕtů a oheň hoří v každém jinak podle toho, jaké mají tvary, Nejvyšší Duše poté, co vstoupí do tĕl všech živých bytostí, osvĕtluje vĕdomí každé podmínĕné duše úmĕrnĕ její individuální schopnosti.
Dokonce i v průbĕhu hmotného stvoření a zničení zůstává Pán všech tvorů vĕčnĕ nezmĕnĕný, což je zde vyjádřeno slovem eka-rasam. Pán si jinými slovy vĕčnĕ udržuje svou osobní podobu, plnou nezmĕřitelné, čisté duchovní radosti. Ty vzácné živé bytosti, které se zcela (abhitas) vyprostí z jakýchkoliv hmotných záležitostí, neboli paṇa (a tak se stanou abhivipaṇyavaḥ), poznávají Nejvyššího Pána takového, jaký je. Každý inteligentní človĕk by mĕl následovat příklad tĕchto velkých duší a prosit je o příležitost také oddanĕ sloužit Nejvyššímu Pánu.
Tuto modlitbu pronášejí śruti, jejichž nálada je podobná náladĕ vyjádřené v následující mantře ze Śvetāśvatara Upaniṣady (6.11):
eko devaḥ sarva-bhūteṣu gūḍhaḥ
sarva-vyāpī sarva-bhūtāntarātmā
karmādhyakṣaḥ sarva-bhūtādhivāsaḥ
sākṣī cetā kevalo nirguṇaś ca
„Jeden Nejvyšší Pán žije skrytý ve všech stvořených bytostech. Prostupuje veškerou hmotou a sídlí v srdcích všech živých bytostí. Jako Nadduše dlící v jejich nitru sleduje jejich hmotné činnosti. Je tedy jedinečným svĕdkem a dárcem vĕdomí, i když sám nemá žádné hmotné vlastnosti.“
Śrīla Śrīdhara Svāmī předkládá svou modlitbu:
sva-nirmiteṣu kāryeṣu
tāratamya-vivarjitam
sarvānusyūta-san-mātraṁ
bhagavantaṁ bhajāmahe
„Uctívejme Nejvyššího Pána, jenž vstupuje do svých výtvorů, ale zároveň zůstává povznesený nad jejich vyšší a nižší hmotné úrovnĕ. Je čistá, nerozlišená existence prostupující vše.“