SLOKA 2

Za úsvitu stvoření, kdy podmínĕné živé bytosti spaly v transcendentálním tĕle Pána Viṣṇua, Pán zahájil proces stvoření tím, že stvořil obaly v podobĕ inteligence, mysli a tak dále, aby živým bytostem pomohl. Jak je zde řečeno, Viṣṇu je nezávislý Pán (prabhu) a živé bytosti jsou Jeho jana, poddaní. Mĕli bychom tedy chápat, že Pán tvoří vesmír výhradnĕ pro dobro živých bytostí; soucit je tím jediným, co Ho k tomu vede.

Poskytnutím hrubohmotných a jemnohmotných tĕl Nejvyšší Pán umožňuje živým bytostem usilovat o uspokojování smyslů a, jsou-li v lidské podobĕ, i o zbožnost, ekonomický rozvoj a osvobození. V každém tĕle používá podmínĕná duše své smysly za účelem požitku a když dospĕje do lidské podoby, musí také konat různé povinnosti, které jsou človĕku v jednotlivých životních stádiích určené. Pokud své povinnosti svĕdomitĕ plní, získá v budoucnu vybranĕjší a rozsáhlejší požitek; pokud ne, čeká ho degradace. A jakmile nakonec duše začne toužit po vysvobození z hmotného života, vždy se může vydat cestou, která k nĕmu vede. Śrīla Viśvanātha Cakravartī komentuje, že opakované použití slova ca („a“) v tomto verši poukazuje na důležitost všeho, co Pán poskytuje – nejen cesty osvobození, ale i cesty postupného pokroku pomocí zbožného života a vhodného smyslového požitku.

Živé bytosti závisejí na Pánovĕ milosti, aby byly ve všem svém úsilí úspĕšné. Bez inteligence, smyslů, mysli a životního vzduchu nemohou dosáhnout ničeho – ani nebeských planet, ani očištĕní skrze poznání, dokonalosti osmistupňové meditativní yogy, ani čisté oddanosti následováním procesu bhakti-yogy, který začíná nasloucháním a zpíváním Božích jmen.

Jak by tedy mohl být Nejvyšší neosobní, když zajišťuje všechny tyto podmínky pro dobro podmínĕných duší? Upaniṣady zdaleka nepředstavují Absolutní Pravdu jako v konečném smyslu neosobní; naopak obšírnĕ hovoří o Jejích osobních vlastnostech. Absolutní, jak Ho popisují Upaniṣady, je prostý všech nižších, hmotných vlastností, a přitom je vševĕdoucí, všemohoucí, Pán a vládce všeho, Pán uctívaný v celém vesmíru, jenž všem udílí výsledky činností, a zdroj veškeré vĕčnosti, poznání a blaženosti. Muṇḍaka Upaniṣad (1.1.9) uvádí: yaḥ sarva-jñaḥ sa sarva-vid yasya jñāna-mayaṁ tapaḥ – „Ten, kdo je vševĕdoucí, z nĕhož pochází energie všeho poznání, je nejmoudřejší ze všech.“ Slovy Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣady (4.4.22, 3.7.3 a 1.2.4): sarvasya vāśī sarvasyeśānaḥ – „On je Pánem a vládcem všech;“ yaḥ pṛthivyāṁ tiṣṭhan pṛthivyā āntaraḥ – „Ten, kdo sídlí v zemi a prostupuje ji,“ a so 'kāmayata bahu syām: „Zatoužil: ,Stanu se mnoha.̀“ Podobnĕ i Aitareya Upaniṣad (3.11) říká: sa aikṣata tat tejo 'sṛjata – „Pohlédl na svou energii, jež potom projevila stvoření,“ a Taittirīya Upaniṣad (2.1.1) prohlašuje: satyaṁ jñānam anantaṁ brahma – „Nejvyšší je nekonečnou pravdou a poznáním.“

Frázi tat tvam asi, „Ty jsi to“ (Chāndogya Upaniṣad 6.8.7), často citují impersonalisté jako potvrzení absolutní totožnosti omezené jīvy neboli duše se svým stvořitelem. Śaṅkarācārya a jeho následovníci vyzdvihují tato slova do postavení jedné z nĕkolika klíčových frází (mahā-vākya), které podle nich vyjadřují nejzákladnĕjší smysl Vedānty. Vůdčí myslitelé standardních vaiṣṇavských škol Vedānty však s tímto výkladem zásadnĕ nesouhlasí. Ācāryové Rāmānuja, Madhva, Baladeva Vidyābhūṣaṇa a další předložili četné jiné výklady, vycházející ze systematického studia Upaniṣad a dalších śruti.

Na otázku, kterou zde klade Mahārāja Parīkṣit – totiž „Jak mohou Védy přímo popisovat Absolutní Pravdu?“ – Śukadeva Gosvāmī odpovídá: „Pán stvořil inteligenci a další prvky pro dobro podmínĕných živých bytostí.“ Skeptik může namítat, že tato odpovĕď není k vĕci. To však není pravda, jak vysvĕtluje Śrīla Viśvanātha Cakravartī. Odpovĕdi na subtilní otázky se často musí formulovat nepřímo. Pán Kṛṣṇa sám říká ve svých pokynech Uddhavovi (Bhāg. 11.21.35): parokṣa-vādā ṛṣayaḥ parokṣaṁ mama ca priyam – „Védští ṛṣiové a mantry se však vyjadřují esoterickým způsobem a tyto důvĕrné popisy Mĕ také tĕší.“ Když se vrátíme k naší situaci, impersonalisté, jejichž jménem se Parīkṣit Mahārāja ptal, by přímou odpovĕď neuznali, a proto Śrīla Śukadeva odpovídá nepřímo: „Říkáš, že Brahman nelze popsat slovy. Kdyby ale Nejvyšší Pán nestvořil inteligenci, mysl a smysly, pak by zvuk a ostatní předmĕty vnímání byly stejnĕ nepopsatelné jako tvůj Brahman. Byli bys od narození slepý a hluchý a nevĕdĕl bys nic o hmotných podobách a zvucích, o Absolutním nemluvĕ. A stejnĕ jako nám dal milostivý Pán všechny schopnosti vnímání, abychom mohli zaznamenávat zrakové, zvukové a další vjemy a popisovat je druhým, může dát nĕkomu schopnost vnímat a realizovat Brahman. Může, pokud si to přeje, stvořit neobyčejnou kapacitu slov, která jim umožní, aby kromĕ bĕžného označování hmotných vĕcí, vlastností, druhů a činností, vyjadřovala Nejvyšší Pravdu. Pán je koneckonců všemocný (prabhu), a může snadno z nepopsatelného udĕlat popsatelné.“

Pán Matsya ujišťuje krále Satyavratu, že Absolutní Pravdu je možné poznat ze slov Véd:

„Obdařím tĕ mnohými radami a hojnou přízní a díky tvým otázkám se vše o Mé slávĕ, známé jako paraṁ brahma, zjeví v tvém srdci. Tak o Mnĕ budeš vĕdĕt všechno.“ (Bhāg. 8.24.38)

Šťastná duše, kterou Nejvyšší Pán požehnal božskou zvídavostí, se bude dotazovat na povahu Absolutního, a když uslyší odpovĕdi velkých mudrců, které jsou zaznamenané ve védských textech, dospĕje k poznání Pána takového, jaký je. Jedinĕ zvláštní milostí Nejvyšší Osoby se tedy Brahman stává śabditam, „výstižnĕ popsaný slovy“. Jinak, bez Pánovy výjimečné milosti, slova Véd nemohou Absolutní Pravdu vyjevit.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī podotýká, že slovo buddhi v tomto verši vysloveném Śukadevou Gosvāmīm může označovat mahat-tattvu, z níž se vyvíjejí různé expanze éteru (jako například zvuk), které zde označuje slovo indriya. Mātrārtham pak znamená „za účelem využití transcendentálního zvuku k popsání Brahmanu“, neboť právĕ to je účel, proč Nejvyšší Pán inspiroval prakṛti, aby ze sebe vydala éter a zvuk.

Další pochopení účelu stvoření je vyložené slovy bhavārtham a ātmane kalpanāya (pokud se vezme verze textu s kalpanāya místo akalpanāya). Bhavārtham znamená „pro dobro živých bytostí“. Uctívání (kalpanam) Nejvyššího Já (ātmane) je prostředkem, jak mohou živé bytosti naplnit božský smysl své existence. Inteligence, mysl a smysly jsou určené k tomu, aby se používaly při uctívání Nejvyššího Pána, ať je živá bytost přivedla do stavu transcendentálního očištĕní, nebo ještĕ ne.

Jak mohou očištĕní i neočištĕní oddaní používat svou inteligenci, mysl a smysly k uctívání Pána je popsáno s odkazem na tento citát z Gopāla-tāpanī Upaniṣady (Pūrva 12):

„Nejvyšší Pán, který se zjevil ve své dvouruké podobĕ, mĕl božské lotosové oči, pleť barvy mraku a šaty připomínající blesk. Na krku mĕl girlandu z lesních kvĕtů a Jeho meditativní mlčení Mu dodávalo na kráse.“ Transcendentální inteligence a smysly Pánových dokonalých oddaných správnĕ vnímají Jeho čistĕ duchovní krásu a jejich realizace se odrážejí v tom, jak Gopāla-tāpanī-śruti přirovnává oči, tĕlo a šaty Pána Kṛṣṇy k lotosu, mraku a blesku. Oproti tomu oddaní na úrovni sādhany, kteří podstupují proces očištĕní, mají zatím jen velmi malou realizaci nekonečné duchovní krásy Nejvyššího Pána. Naslouchání úryvkům z písem, jako je například tento z Gopāla-tāpanī Upaniṣady, jim přesto umožňuje rozjímat o Nĕm, jak jen jim jejich začátečnické schopnosti dovolí. I když se začínající oddaní ještĕ nenaučili, jak plnĕ realizovat Pána nebo neochvĕjnĕ meditovat byť i jen o záři obklopující Jeho tĕlo, přesto jsou rádi, když si mohou říkat: „Meditujeme o svém Pánu.“ A Nejvyšší Pán, pobízený přívaly své bezmezné milosti, si sám myslí: „Tito oddaní o Mnĕ meditují.“ Jakmile jejich oddanost dozraje, Pán je přitáhne ke svým nohám, aby je zamĕstnal svou důvĕrnou službou. Závĕr tedy je, že Védy mají přístup k osobní totožnosti Nejvyššího jedinĕ Jeho milostí.