SLOKA 20
sva-kṛta-pureṣv amīṣv abahir-antara-saṁvaraṇaṁ
tava puruṣaṁ vadanty akhila-śakti-dhṛto ’ṁśa-kṛtam
iti nṛ-gatiṁ vivicya kavayo nigamāvapanaṁ
bhavata upāsate ’ṅghrim abhavam bhuvi viśvasitāḥ
sva — jí samotnou; kṛta — stvořených; pureṣu — v tĕlech; amīṣu — tĕchto; abahiḥ — nikoli navenek; antara — či vnitřnĕ; saṁvaraṇam — jejíž skutečné zahalení; tava — Tvoje; puruṣam — živá bytost; vadanti — (Védy) říkají; akhila — všech; śakti — energií; dhṛtaḥ — vlastníka; aṁśa — jako expanze; kṛtam — projevená; iti — takto; nṛ — živé bytosti; gatim — postavení; vivicya — poté, co určili; kavayaḥ — učení mudrci; nigama — Véd; āvapanam — pole, do nĕhož jsou zasety všechny obĕti; bhavataḥ — Tvoje; upāsate — uctívají; aṅghrim — nohy; abhavam — jež jsou příčinou ukončení hmotné existence; bhuvi — na Zemi; viśvasitāḥ — poté, co vyvinuli víru.
Zatímco individuální živá bytost obývá hmotná tĕla, která si pro sebe stvořila svojí karmou, ve skutečnosti zůstává hrubou i jemnou hmotou nezahalená. Je tomu tak proto, jak popisují Védy, že je nedílnou částí Tebe, vlastníka všech energií. Když učení mudrci zjišťují, že toto je postavení živé bytosti, naplní je to vírou a uctívají Tvé lotosové nohy, jimž jsou nabízeny všechny védské obĕti v tomto svĕtĕ a jež jsou zdrojem osvobození.
Nejen, že Nejvyšší Pán zůstává naprosto neznečištĕný, když sídlí v hmotných tĕlech podmínĕných duší, ale dokonce ani nekonečnĕ malých duší, jīv, se nikdy přímo nedotknou obaly nevĕdomosti a chtíče, které na sebe nabalují při procházení kolobĕhem opakovaného rození a umírání. Taittirīya Upaniṣad (3.10.5) proto prohlašuje: sa yaś cāyaṁ puruṣe yaś cāsāv āditye sa ekaḥ – „Duše vtĕlené živé bytosti je totožná s Ním, jenž sídlí ve slunci.“ Podobnĕ učí Chāndogya Upaniṣad (6.8.7): tat tvam asi – „Ty se nelišíš od té Nejvyšší Pravdy.“
V této modlitbĕ mluví zosobnĕné Védy o konečném poživateli hmotných tĕl (duši neboli jīvĕ) jako o expanzi transcendentálního zdroje všech energií, Nejvyššího Pána. Výrazu aṁśa-kṛtam, „vytvořená jako Jeho část“, je však třeba v této souvislosti správnĕ porozumĕt. Jīva není nikdy stvořená a není také stejným druhem Pánovy expanze jako jsou všemocné expanze kategorie viṣṇu-tattva. Nejvyšší Duše je správným cílem všeho uctívání a podřízená duše, jīva, má Pána uctívat. Nejvyšší Pán sehrává své zábavy, když se ukazuje v nesčetných aspektech své osobnosti, zatímco jīva je nucená mĕnit tĕla, kdykoliv to vyžadují její nahromadĕné karmické reakce. Slovy Śrī Nārada Pañcarātry:
yat taṭa-sthaṁ tu cid-rūpaṁ
sva-saṁvedyād vinirgatam
rañjitaṁ guṇa-rāgeṇa
sa jīva iti kathyate
„Okrajová energie, která je svou povahou duchovní, která emanuje ze sebe sama si vĕdomé energie saṁvit a která je poskvrnĕna svou připoutaností ke kvalitám hmotné přírody, se nazývá jīva.“
I když je jīva také expanzí Pána Kṛṣṇy, svým základním postavením na rozhraní mezi duchovní a hmotnou energií se liší od Kṛṣṇových nezávislých expanzí kategorie Viṣṇua. To vysvĕtluje Mahāvarāha Purāṇa:
svāṁśaś cātha vibhinnāṁśa
iti dvidhā śa iṣyate
aṁśino yat tu sāmarthyaṁ
yat-svarūpaṁ yathā sthitiḥ
tad eva nāṇu-mātro ’pi
bhedaṁ svāṁśāṁśinoḥ kvacit
vibhinnāṁśo ’lpa-śaktiḥ syāt
kiñcit sāmarthya-mātra-yuk
„Nejvyšší Pán je známý dvĕma způsoby: z hlediska svých úplných expanzí a svých oddĕlených expanzí. Mezi úplnými expanzemi a Jejich zdrojem není žádný podstatný rozdíl co se týče Jejich schopností, podob či postavení. Naproti tomu oddĕlené expanze vlastní jen nepatrnou moc, neboť jsou obdařeny Pánovými energiemi jen do malé míry.“
Podmínĕná duše se v tomto svĕtĕ jeví, jako by byla vnitřnĕ i navenek zahalená hmotou. Zvenčí ji obklopuje hrubá hmota v podobĕ jejího tĕla a okolí, zatímco vnitřnĕ ovlivňují její vĕdomí touha a odpor. Z transcendentálního pohledu realizovaných mudrců však nemá ani jeden z tĕchto dvou hmotných obalů podstatu. Když přemýšlivá osoba logicky vyloučí všechny druhy hmotné totožnosti, které jsou mylnými představami založenými na hrubých a jemných obalech duše, může zjistit, že duše není ničím hmotným. Naopak, duše je čistou jiskrou božského ducha, služebníkem Nejvyššího Božství. Jakmile osoba toto pochopí, mĕla by uctívat lotosové nohy Nejvyššího Pána; toto uctívání je plnĕ rozkvetlým kvĕtem stromu védských obřadů. Realizace slávy Pánových lotosových nohou, postupnĕ vyživovaná konáním védských obĕtí, přinese automaticky plody v podobĕ vysvobození z hmotné existence a nezvratné víry v Pánovu milost. Toho všeho může duše dosáhnout ještĕ bĕhem pobytu v hmotném svĕtĕ. Pán Kṛṣṇa říká v Gopāla-tāpanī Upaniṣadĕ (Uttara 47):
mathurā-maṇḍale yas tu
jambūdvīpe sthito 'tha vā
yo 'rcayet pratimāṁ prati
sa me priyataro bhuvi
„Ten, kdo Mĕ uctívá v Mé podobĕ Božstva, zatímco žije v oblasti Mathury – nebo koneckonců kdekoliv v Jambūdvīpu – je Mi v tomto svĕtĕ velmi drahý.“
Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:
tvad-aṁśasya mameśāna
tvan-māyā-kṛta-bandhanam
tvad-aṅghri-sevām ādiśya
parānanda nivartaya
„Můj Pane, prosím vysvoboď mĕ, svoji částečnou expanzi, z pout vytvořených Tvojí Māyou. Prosím učiň to, ó sídlo nejvyšší blaženosti, tak, že mĕ povedeš ke službĕ Tvým nohám.“