SLOKA 22
tvad-anupathaṁ kulāyam idam ātma-suhṛt-priya-vac
carati tathonmukhe tvayi hite priya ātmani ca
na bata ramanty aho asad-upāsanayātma-hano
yad-anuśayā bhramanty uru-bhaye ku-śarīra-bhṛtaḥ
tvat — Tobĕ; anupatham — užitečné pro službu; kulāyam — tĕlo; idam — toto; ātma — vlastní já; suhṛt — přítel; priya — a milovaný partner; vat — jako; carati — jedná; tathā — nicménĕ; unmukhe — který jsi příznivĕ naklonĕný; tvayi — z Tebe; hite — který jsi nápomocný; priye — který jsi milující; ātmani — který jsi jejich pravým Já; ca — a; na — ne; bata — bĕda; ramanti — tĕší se; aho — ó; asat — neskutečného; upāsanayā — uctíváním; ātma — sebe; hanaḥ — zabíjející; yat — v čemž (uctívání neskutečného); anuśayāḥ — jejichž neodbytné touhy; bhramanti — putují; uru — velmi; bhaye — v hrůzostrašné (hmotné existenci); ku — degradovaná; śarīra — tĕla; bhṛtaḥ — nesoucí.
Když se toto lidské tĕlo používá pro oddanou službu Tobĕ, jedná jako vlastní já, přítel a milovaný partner. Přestože však podmínĕným duším stále projevuješ milost a láskyplnĕ jim pomáháš ve všech ohledech a přestože jsi jejich pravým vlastním Já, obyčejní lidé se z Tebe netĕší. Místo toho páchají duchovní sebevraždu tím způsobem, že uctívají klam. Bĕda, kvůli tomu, že vytrvale doufají, že jim jejich oddanost neskutečnému přinese úspĕch, putují neustále tímto hrůzostrašným svĕtem v různých degradovaných tĕlech.
Védy mají pro ty, kdo se rozhodují setrvávat v klamu, místo aby sloužili dokonale milostivé Osobnosti Božství, silná slova. Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad (4.3.15) uvádí: ārāmam asya paśyanti na taṁ paśyati kaścana. na tam vidātha ya imā jajānānyad yuṣmākam antaram babhūva. nīhāreṇa prāvṛtā jalpyā cāsu-tṛpa uktha-śāsaś caranti – „Každý může vidĕt místo, kde se Pán pro své potĕšení projevuje v tomto svĕtĕ, ale Jeho přesto nikdo nevidí. Nikdo z vás nezná Jeho, jenž stvořil všechny tyto živé bytosti, a proto je mezi vaší schopností vidĕt a Jeho propastný rozdíl. Vy, kteří zahaleni mlhou klamu konáte védské obřady, trávíte čas planým tlacháním a žijete jen pro uspokojování svých smyslů.“
Nejvyšší Pán prostupuje tímto vesmírem, jak sám říká v Bhagavad-gītĕ (9.4): mayā tataṁ idaṁ sarvaṁ jagat. Nic v tomto svĕtĕ, ani ta nejbezvýznamnĕjší hlinĕná nádoba nebo cár látky, nepostrádá přítomnost Osobnosti Božství. Jelikož však Pán zůstává pro závistivé oči neviditelný (avyakta-mūrtinā), materialisté jsou zmateni Jeho hmotnou energií a myslí si, že zdrojem hmotného stvoření je nĕjaká kombinace atomů a hmotných sil.
Zosobnĕné Védy v této modlitbĕ projevují soucit s tĕmito pošetilými materialisty a radí jim, aby si vzpomnĕli na skutečný důvod, proč existují: aby s láskyplnou oddaností sloužili Pánu, který je jejich nejvĕtším dobrodincem. Lidské tĕlo je ideálním prostředkem k tomu, aby živá bytost obnovila své duchovní vĕdomí; jeho orgány – uši, jazyk, oči a tak dále – jsou plnĕ způsobilé k naslouchání o Pánu, opĕvování Jeho slávy, uctívání Ho a provádĕní všech dalších důležitých způsobů oddané služby.
Hmotnému tĕlu živé bytosti je dáno zůstat neporušené jen po krátkou dobu, a proto se mu říká kulāyam, „to, co se rozpadá na prach“ (kau līyate). Při správném používání může být přesto jejím nejlepším přítelem. Je-li však nĕkdo pohroužený v hmotném vĕdomí, tĕlo se stává falešným přítelem, který odvádí zmatenou živou bytost od jejího pravého vlastního zájmu. Ti, kdo jsou příliš zamilovaní do svých tĕl a tĕl svých manželek, dĕtí, domácích zvířat a tak dále, ve skutečnosti mylnĕ zamĕřují svou oddanost k uctívání klamu, asad-upāsanā. Tímto způsobem, jak zde konstatují śruti, tito lidé páchají duchovní sebevraždu a zajišťují si budoucí potrestání za to, že nesplnili vyšší povinnost lidské existence. Īśopaniṣad (3) prohlašuje:
asuryā nāma te lokā
andhena tamasāvṛtāḥ
tāṁs te pretyābhigacchanti
ye ke cātma-hano janāḥ
„Kdokoliv zabíjí duši, musí vstoupit na planety známé jako svĕty bezvĕrců, plné tmy a nevĕdomosti.“
Ti, kdo jsou přehnanĕ připoutaní k uspokojování smyslů nebo uctívají pomíjivé v podobĕ klamných, materialistických písem a filosofií, si uchovávají touhy, které je v každém následujícím životĕ ponesou do čím dál degradovanĕjších tĕl. Jelikož jsou polapeni v neustále se otáčejícím kolobĕhu saṁsāry, jejich jedinou nadĕjí na osvobození je získat příležitost naslouchat milostivým pokynům, jež pronášejí oddaní Nejvyššího Pána.
Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:
tvayy ātmani jagan-nāthe
man-mano ramatām iha
kadā mamedṛśaṁ janma
mānuṣaṁ sambhaviṣyati
„Kdy získám lidské zrození, ve kterém se má mysl bude moci tĕšit z Tebe, jenž jsi Nejvyšší Duší a Pánem vesmíru?“