SLOKA 27

Zosobnĕné Védy se nyní vypořádaly s chybnými filozofiemi nĕkolika soupeřících škol: asad-utpatti-vādou Vaiśeṣikovců, kteří předpokládají hmotný zdroj stvoření; sad-vināśa-vādou Naiyāyikovců, kteří se snaží zbavit osvobozenou duši vĕdomí; saguṇatva-bheda-vādou Sāṅkhyovců, kteří izolují duši ode všech jejích zjevných vlastností; vipaṇa-vādou Mīmāṁsakovců, kteří duši odsuzují ke vĕčné svĕtské karmĕ; a vivarta-vādou Māyāvādīch, kteří pomlouvají skutečný život duše v tomto svĕtĕ jako halucinaci. Poté, zosobnĕné Védy zavrhly všechny tyto představy, nyní předkládají filozofii oddané služby, paricaryā-vādu.
 

Vaiṣṇavové, kteří přijímají tuto filozofii, učí, že jīva je atomická částečka duchovní osobnosti, která vlastní nepatrné poznání, není nezávislá a nemá hmotné vlastnosti. Kvůli své nepatrnosti má sklon podlehnout hmotné energii, kde trpí bolestmi hmotného života. Své utrpení může ukončit a znovu získat útočištĕ v božské, vnitřní energii Nejvyššího Pána pouze oddanou službou Pánu, nikoliv ploduchtivou prací, mentální spekulací nebo jakýmkoliv jiným způsobem.
 

Pán Kṛṣṇa říká vlastními slovy:
 

„Jedinĕ čistou oddanou službou s plnou vírou ve Mĕ je možné Mĕ, Nejvyšší Osobnost Božství, získat. Jsem přirozenĕ drahý svým oddaným, kteří Mĕ mají za jediný cíl své láskyplné služby. Touto čistou oddanou službou se i pojídači psů mohou zbavit nečistot daných nízkým původem.“ (Bhāg. 11.14.21)
 

Oddaní Pána, Osobnosti Božství, Ho uctívají jako útočištĕ (niketa) všeho, co existuje (akhila-sattva). Navíc sami tito vaiṣṇavové mohou být nazýváni akhila-sattva-niketa v tom smyslu, že jejich sídlem a útočištĕm je filozofická pravda o skutečnosti (sattvam) hmotných i duchovních svĕtů. Śrīpāda Madhvācārya ve své Vedānta-sūtra-bhāṣyi proto cituje tuto śruti-mantru: satyaṁ hy evedaṁ viśvam asṛjata. „Stvořil tento svĕt jako skutečný.“ A sedmý zpĕv Śrīmad-Bhāgavatamu (7.1.11) označuje Nejvyššího Pána za pradhāna-pumbhyāṁ naradeva satya-kṛt, „stvořitele skutečného vesmíru hmoty a živých bytostí.“
 

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukazuje na ještĕ další, důvĕrnĕjší význam akhila-sattva-niketa: že osobní sídla Nejvyššího Pána nejsou v žádném smyslu khila, nedokonalá, a proto se nazývají Vaikuṇṭha, říše prosté úzkosti a omezení. Vaiṣṇavové, jejichž oddanou službu Pán laskavĕ přijal, si jsou natolik jisti Jeho ochranou, že se již nebojí smrti, která se jim stává jen dalším snadným stupínkem na cestĕ zpĕt do jejich vĕčného domova.
 

Jsou však pouze oddaní Nejvyššího Pána kvalifikovaní být osvobozeni od strachu ze smrti? Proč nejsou kvalifikovaní všichni ostatní mystici a učenci? Zde śruti odpovídají: „Každý, kdo je vimukha, kdo neotočil svou tvář k Pánu s nadĕjným očekáváním Jeho milosti, je spoután klamem stejnými slovy Véd, které osvĕcují odevzdané oddané.“ Védy samy varují: tasya vāk-tantir nāmāni dāmāni. tasyedaṁ vācā tantyā nāmabhir dāmabhiḥ sarvaṁ sitam: „Vlákna tohoto transcendentálního zvuku tvoří šňůru svatých jmen, ale také sérii poutajících provazů. Provazem svých pokynů Védy poutají celý tento svĕt a ponechávají všechny bytosti v poutech falešných přívlastků.“
 

Realita duše a Nadduše je aparokṣa, vnímatelná, ale pouze pro osobu s transcendentálním zrakem. Filozofové, jejichž srdce jsou nečistá, chybnĕ předpokládají, že tato pravda je naopak parokṣa, že o ní lze pouze spekulovat a nikdy ji nelze přímo vnímat. Poznání tĕchto myslitelů jim může pomoci rozptýlit jisté pochyby a mylné představy o nižších aspektech skutečnosti, ale nestačí k transcendování hmotné iluze a přiblížení se Absolutní Pravdĕ. Obecným pravidlem je, že pouze oddaní, kteří vĕrnĕ a láskyplnĕ slouží Nejvyššímu Pánu až po dokonalé očištĕní, získají Jeho milost v podobĕ aparokṣa-jñāny, přímé realizace Jeho vznešenosti a úžasného soucitu. Osobnost Božství samozřejmĕ může udĕlit milost i tĕm, kdo si ji nezaslouží, jak činí, když osobnĕ zabíjí démony, ale je mnohem ménĕ naklonĕn žehnání Māyāvādīm a ostatním ateistickým filozofovům.
 

Nikdo by si však nemĕl myslet, že oddaným Viṣṇua chybí poznání, protože nemusí být zkušení ve filozofické analýze a debatĕ. Duše nezíská dokonalou realizaci vlastní snahou v rámci mentální spekulace, ale přijetím Pánovy příznĕ. To slyšíme od védské autority (Kaṭha Upaniṣad 2.2.23 a Muṇḍaka Upaniṣad 3.2.3):
 

„Toto Nejvyšší Já nelze dosáhnout argumentací nebo používáním své nezávislé schopnosti mozku či studiem mnoha písem. Já může naopak dosáhnout pouze ten, komu Já udĕlí přízeň. Té osobĕ Já odhalí svou skutečnou, osobní podobu.“
 

Jinde śruti popisuje úspĕch oddaného: dehānte devaḥ paraṁ brahma tārakaṁ vyacaṣṭe. „Na konci života tohoto tĕla posvĕcená duše vnímá Nejvyššího Pána stejnĕ jasnĕ jako hvĕzdy na obloze.“ A ve svém posledním výroku Śvetāśvatara Upaniṣad (6.23) dává toto povzbuzení aspirantům na vaiṣṇavy:
 

„Tĕm velkým duším, které mají bezvýhradnou víru v Pána a duchovního mistra, jsou automaticky vyjeveny všechny významy védského poznání.“
 

V tomto ohledu Śrīla Jīva Gosvāmī cituje další verše ze Śrī Śvetāśvatara Upaniṣady (4.7–8 a 4.13):
 

„Nejvyšší Pán je ten, na kterého se vztahují mantry Ṛg Vedy, který sídlí ve svrchovaném, vĕčném nebi, a který povznáší své svaté oddané, aby se podíleli na tom samém postavení. Ten, kdo k Nĕmu vyvinul čistou lásku a uvĕdomuje si Jeho jedinečnost, pak vnímá Jeho slávu a je zbaven utrpení. Jaké další dobro mohou mantry Ṛg Vedy udĕlit tomu, kdo zná tohoto Nejvyššího Pána? Všichni, kdo Ho poznají, dosáhnou svrchovaného sídla.“
 

„Jeho, který je vládcem všech Véd, v nĕmž spočívají všechny planety, který je Pánem všech známých tvorů, dvounohých a čtyřnohých – Jeho, Osobnost Božství, uctíváme obĕtinami ghí.“
 

Śrīla Śrīdhara Svāmī ve své modlitbĕ poukazuje ty, kdo touží po osvobození:
 

„Nechť trpí askezí, vrhají se z vrcholů hor, putují na svatá místa, studují písma, uctívají ohňovými obĕťmi a diskutují různé filozofie, ale bez Pána Hariho nikdy nepřekonají smrt.“