No edit permissions for Čeština

SLOKA 30

aparimitā dhruvās tanu-bhṛto yadi sarva-gatās
tarhi na śāsyateti niyamo dhruva netarathā
ajani ca yan-mayaṁ tad avimucya niyantṛ bhavet
samam anujānatāṁ yad amataṁ mata-duṣṭatayā

aparimitāḥ  —  nesčetné; dhruvāḥ  —  trvalé; tanu-bhṛtaḥ  —  vtĕlené živé bytosti; yadi  —  pokud; sarva-gatāḥ  —  všudypřítomné; tarhi  —  potom; na  —  ne; śāsyatā  —  vláda; iti  —  takové; niyamaḥ  —  pravidlo; dhruva  —  ó nemĕnný; na  —  ne; itarathā  —  jinak; ajani  —  byl stvořen; ca  —  a; yat-mayam  —  z jehož podstaty; tat  —  z té; avimucya  —  neoddĕlující se; niyantṛ  —  ten, který ovládá; bhavet  —  musí být; samam  —  stejnomĕrnĕ přítomný; anujānatām  —  tĕch, kdo údajnĕ vĕdí; yat  —  které; amatam  —  nepochopené; mata  —  toho, co je známo; duṣṭatayā  —  kvůli nedokonalosti.

Pokud by nesčetné živé bytosti byly všudypřítomné a mĕly nemĕnné podoby, nemohl bys být jejich absolutním vládcem, ó nemĕnný. Jelikož jsou však Tvé lokalizované expanze a jejich podoby podléhají zmĕnĕ, ovládáš je. To, co poskytuje složky pro stvoření nĕčeho, je nutnĕ jeho vládcem, protože výtvor nikdy neexistuje oddĕlenĕ od své hmotné příčiny. Pokud si nĕkdo myslí, že zná Nejvyššího Pána, který je stejnomĕrnĕ přítomný v každé ze svých expanzí, jde o pouhý klam, neboť jakékoliv poznání získané hmotným způsobem musí být nedokonalé.

Jelikož podmínĕná duše nemůže přímo poznat Nejvyššího, Védy obvykle označují tuto Nejvyšší Pravdu tak neosobními názvy jako Brahman a oṁ tat sat. Pokud se obyčejný učenec domnívá, že zná důvĕrný význam tĕchto symbolických odkazů, mĕl by být zavržen jako podvodník. Slovy Śrī Kena Upaniṣady (2.1): yadi manyase su-vedeti dabhram evāpi nūnaṁ tvaṁ vettha brahmaṇo rūpaṁ, yad asya tvaṁ yad asya deveṣu: „Jestli si myslíš, že znáš Brahman dobře, pak je tvé poznání velmi skrovné. Jestli si myslíš, že můžeš rozeznat podobu Brahmanu mezi polobohy, pak vskutku znáš jen málo.“ A znovu:

yasyāmataṁ tasya mataṁ
mataṁ yasya na veda saḥ
avijñātaṁ vijānatāṁ
vijñātam avijānatām

„Kdokoliv popře, že má jakýkoliv vlastní názor na Nejvyšší Pravdu, má správný názor, zatímco ten, kdo má na Nejvyššího svůj vlastní názor, Ho nezná. Je neznámý tĕm, kdo tvrdí, že Ho znají, a může být poznán pouze tĕmi, kdo netvrdí, že Ho znají.“ (Kena Upaniṣad 2.3)

Ācārya Śrīdhara Svāmī uvádí vysvĕtlení tohoto verše: Mnozí filozofové studovali záhady života z různých perspektiv a vytvořili velmi se lišící teorie. Například advaita māyāvādī navrhují, že existuje pouze jedna živá bytost a jedna moc klamu (avidyā), která ji halí, čímž vytváří zdání mnohosti. Tato hypotéza však vede k absurdnímu závĕru, že když se kterákoliv živá bytost stane osvobozenou, dosáhnou osvobození všechny. Pokud, na druhou stranu, existuje mnoho avidyí halících jednu živou bytost, každá avidyā halí pouze nĕkterou její část, a museli bychom mluvit o jejím částečném osvobození v určitou dobu, zatímco její ostatní části zůstávají spoutané. To je také očividnĕ absurdní. Nevyhnutelným závĕrem tedy je mnohačetnost živých bytostí.

Navíc existují další teoretici, jmenovitĕ zastánci nyāyi a vaiśeṣiky, kteří tvrdí, že jīva má nekonečnou velikost. Kdyby byly duše nekonečnĕ malé, namítají tito učenci, neprostupovaly by svá vlastní tĕla, zatímco kdyby byly střední velikosti, bylo by je možné dĕlit na části, a tak by nemohly být vĕčné, alespoň podle axiomů nyāyovsko-vaiśeṣikovské metafyziky. Jsou-li však četné vĕčné jīvy nekonečnĕ velké, jak by mohly být zahaleny jakoukoliv poutající silou, ať by patřila avidyi nebo samotnému Nejvyššímu Pánu? Podle této teorie nemůže existovat žádná iluze duše, žádná omezení, z nichž je třeba být vysvobozen. Nekonečné duše musí vĕčnĕ zůstávat takové, jaké jsou, beze zmĕny. To by znamenalo, že by všechny duše byly rovny Bohu, neboť On by nemĕl žádnou možnost jak tyto všudypřítomné, nemĕnné soupeře ovládat.

Védské śruti-mantry, které jednohlasnĕ potvrzují Pánovu nadvládu nad individuálními dušemi, nemohou být platným způsobem popřeny. A pravý filozof musí přijmout výroky śruti jako spolehlivou autoritu ve všech záležitostech, jichž se týkají. Samozřejmĕ, že védské texty na mnoha místech srovnávají trvalou, nemĕnnou jednotu Nejvyššího Pána s vĕčnĕ se mĕnícími vtĕleními živých bytostí polapených v kolobĕhu rození a umírání.

Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:

antar-yantā sarva-lokasya gītaḥ
śrutyā yuktyā caivam evāvaseyaḥ
yaḥ sarva-jñaḥ sarva-śaktir nṛṣiṁhaḥ
śrīmantaṁ taṁ cetasaivāvalambe

„Ve svém srdci přijímám útočištĕ u Nĕho, který je oslavován jako niterný vládce všech svĕtů, a jehož Védy pravdivĕ zjišťují pomocí logické úvahy. Je to Nṛsiṁha, vševĕdoucí a všemocný Pán bohynĕ štĕstí.“

« Previous Next »