SLOKA 31
na ghaṭata udbhavaḥ prakṛti-pūruṣayor ajayor
ubhaya-yujā bhavanty asu-bhṛto jala-budbuda-vat
tvayi ta ime tato vividha-nāma-guṇaiḥ parame
sarita ivārṇave madhuni lilyur aśeṣa-rasāḥ
na ghaṭate — nedĕje se; udbhavaḥ — rození; prakṛti — hmotné přírody; pūruṣayoḥ — a duše, která si jí užívá; ajayoḥ — nezrozených; ubhaya — obou; yujā — spojením; bhavanti — vznikají; asu-bhṛtaḥ — živá tĕla; jala — na vodĕ; budbuda — bubliny; vat — jako; tvayi — v Tobĕ; te ime — tyto (živé bytosti); tataḥ — proto; vividha — různými; nāma — se jmény; guṇaiḥ — a vlastnostmi; parame — v Nejvyšším; saritaḥ — řeky; iva — jako; arṇave — v oceánu; madhuni — v medu; lilyuḥ — splynou; aśeṣa — všechny; rasāḥ — chutĕ a vůnĕ.
Hmotná příroda ani duše, která si jí snaží užívat, se nikdy nerodí, a přesto živá tĕla vznikají, když se tyto dvĕ spojí, tak jako se tam, kde se voda setkává se vzduchem, tvoří bubliny. A tak jako řeky splývají s oceánem nebo nektar z mnoha různých kvĕtin splývá s medem, všechny tyto podmínĕné bytosti nakonec splynou s Tebou, Nejvyšším, spolu se svými různými jmény a vlastnostmi.
Bez správného duchovního vedení hrozí, že popis Véd o tom, jak živé bytosti vycházejí z Pána, mylnĕ pochopíme tak, že v tomto procesu vznikly a nakonec znovu přestanou existovat. Pokud by však živé bytosti mĕly takto mít pouze dočasnou existenci, potom když by jedna z nich zemřela, její zbývající karma by jednoduše zmizela nevyužita, a když by se nĕjaká duše zrodila, objevila by se s neodůvodnitelnou karmou, kterou si nijak nezasloužila. Navíc by osvobození živé bytosti znamenalo naprostý zánik její totožnosti a existence.
Pravdou však je, že podstata duše je totožná s podstatou Brahmanu, tak jako malá část prostoru obsažená v hlinĕné nádobĕ je svou podstatou totožná s oblohou. „Zrození“ individuální duše představuje její první pokrytí hmotným tĕlem a její „smrt“ či osvobození představuje zničení jejích hrubých a subtilních tĕl jednou provždy, tak jako v případĕ výroby a rozbití nádoby. Toto „zrození“ a „smrt“ se probíhají zajisté pouze milostí Nejvyššího Pána.
Kombinace hmotné přírody a jejího vládce, která vytváří četné podmínĕné bytosti v hmotném stvoření se zde přirovnává ke kombinaci vody a vzduchu, která vytváří nesčetné bubliny pĕny na hladinĕ moře. Tak jako bezprostřední příčina, vzduch, pobízí hmotnou příčinu, vodu, aby se přemĕnila v bubliny, Nejvyšší Puruṣa svým pohledem inspiruje prakṛti, aby se přemĕnila v řadu hmotných prvků a z nich projevené nesčetné hmotné podoby. Prakṛti takto slouží jako upādāna-kāraṇa, neboli hmotná příčina stvoření. Z konečného hlediska je však hmotnou i bezprostřední příčinou samotný Nejvyšší Pán, neboť ona je také Jeho expanzí. To je uvedeno v Taittirīya Upaniṣadĕ (2.2.1): tasmād vā etasmād ātmana ākāśaḥ sambhūtaḥ: „Z této Nejvyšší Duše se vyvinul éter,“ a so 'kāmayata bahu syāṁ prajāyeya: „Zatoužil: ,Nechť se stanu mnoha expandováním se do potomstva.̀“
Individuální jīvy nejsou stvořené, když se „narodí“ z Nejvyššího Pána a prakṛti, a nejsou ani zničené, když s Pánem opĕt „splynou“ poté, co se k Nĕmu připojí v radostných zábavách Jeho vĕčného království. A tak jako se nekonečnĕ malé jīvy mohou zdánlivĕ rodit a umírat bez jakékoliv skutečné zmĕny, Nejvyšší Pán může vysílat a stahovat své emanace, aniž by sám podstupoval jakoukoliv přemĕnu. Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad (4.5.14) proto potvrzuje: avināśi vāre 'yam ātmā: „Tato ātmā je vskutku nezničitelná“ – výrok, který lze vztáhnout jak na Nejvyšší Duši tak na podřízenou jīvu.
Jak vysvĕtlil Śrīla Śrīdhara Svāmī, k zániku hmotného podmínĕní živé bytosti dochází dvĕma způsoby, částečným a úplným. Částečný zánik nastává, když duše zažívá hluboký spánek, když opustí tĕlo a když všechny duše znovu vstoupí do tĕla Mahā-Viṣṇua v dobĕ zničení vesmíru. Tyto různé druhy zániku jsou jako smíšení nektaru přineseného včelami z různých druhů kvĕtin. Různé chutĕ a vůnĕ nektaru představují neprojevené individuální karmické reakce každé živé bytosti, které stále existují, ale nelze je od sebe snadno rozeznat. Naopak konečným zánikem hmotného podmínĕní duše je její osvobození ze saṁsāry, které je jako plynutí řek do oceánu. Tak jako se vody z různých řek smísí poté, co se vlijí do oceánu a stanou se od sebe nerozlišitelnými, falešná hmotná označení jīv jsou v dobĕ osvobození opuštĕna a všechny osvobozené jīvy se opĕt stanou služebníky Nejvyššího Pána.
Upaniṣady popisují tyto zániky takto: yathā saumya madhu madhu-kṛto nistiṣṭhanti nānātyayānāṁ vṛkṣānāṁ rasān samavahāram ekatāṁ saṅgayanti. te yathā tatra na vivekaṁ labhante amuṣyāhaṁ vṛkṣasya raso 'smy amuṣyāham raso 'smīty evam eva khalu saumyemāḥ sarvāḥ prajāḥ sati sampadya na viduḥ sati sampadyāmahe: „Můj milý chlapče, toto (částečné zničení) se podobá tomu, co se dĕje, když včely sbírají nektar z kvĕtů různých druhů stromů a všechen smíchají v jedinou smĕs. Tak jako smíšené nektary nemohou rozlišovat: ,Jsem šťávou toho a toho kvĕtù nebo ,Jsem šťávou jiného kvĕtù, milý chlapče, když všechny tyto živé bytosti spolu splynou, nemohou vĕdomĕ uvažovat: ,Nyní jsme spolu splynuly.̀“ (Chāndogya Upaniṣad 6.9.1–2)
yathā nadyaḥ syandamānāḥ samudre
'staṁ gacchanti nāma-rūpe vihāya
tathā vidvān nāma-rūpād vimuktaḥ
parāt-paraṁ puruṣam upaiti divyam
„Tak jako řeky spĕjí ke svému zániku v moři, jímž se vzdávají svých jmen a podob, moudrý človĕk, který se oprostí od hmotných jmen a podob, dosáhne Nejvyšší Absolutní Pravdy, úžasné Osobnosti Božství.“ (Muṇḍaka Upaniṣad 3.2.8)
Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:
yasminn udyad-vilayam api yad bhāti viśvaṁ layādau
jīvopetaṁ guru-karuṇayā kevalātmāvabodhe
atyantāntaṁ vrajati sahasā sindhu-vat sindhu-madhye
madhye cittaṁ tri-bhuvana-guruṁ bhāvaye taṁ nṛ-siṁham
„Nejvyšší Pán je vševĕdoucí a vydává vlastní záři. Jeho velkou milostí tento vesmír, který podléhá opakovanému stvoření a zničení, zůstává přítomný v Nĕm poté, co s Ním spolu se živými bytostmi v dobĕ zničení vesmíru splynul. K tomuto celkovému stažení vesmírného projevu dochází náhle, jako když řeka splyne s oceánem. V nitru srdce medituji o tomto vládci třech svĕtů, Pánu Nṛsiṁhovi.“