SLOKA 33
vijita-hṛṣīka-vāyubhir adānta-manas tura-gaṁ
ya iha yatanti yantum ati-lolam upāya-khidaḥ
vyasana-śatānvitāḥ samavahāya guroś caraṇaṁ
vaṇija ivāja santy akṛta-karṇa-dharā jaladhau
vijita — přemoženými; hṛṣīka — se smysly; vāyubhiḥ — životní vzduch; adānta — neovládnutý; manaḥ — mysl; tura-gam — (která je jako) kůň; ye — ti, kdo; iha — v tomto svĕtĕ; yatanti — usilují; yantum — ovládnout; ati — velmi; lolam — neklidný; upāya — svými různými metodami rozvoje; khidaḥ — sužovaní; vyasana — potíží; śata — stovkami; anvitāḥ — provázení; samavahāya — opouštĕjící; guroḥ — duchovního mistra; caraṇam — nohy; vaṇijaḥ — kupci; iva — jako kdyby; aja — ó nezrozený; santi — jsou; akṛta — poté, co si nevzali; karṇa-dharāḥ — kormidelníka; jala-dhau — v oceánu.
Mysl je jako horkokrevný kůň, kterého nemohou ovládnout ani osoby, jež ovládly své smysly a dech. Ti v tomto svĕtĕ, kteří se snaží zkrotit neovládnutou mysl, ale opustí nohy svého duchovního mistra, se při svém rozvoji různých utrpení přinášejících činností střetávají se stovkami překážek. Ó nezrozený Pane, jsou jako kupci na lodi v oceánu, kteří nezamĕstnali kormidelníka.
Aby oddaný získal kvalifikaci k dosažení lásky k Bohu, zralého plodu osvobození, musí si nejdříve podmanit vzpurnou hmotnou mysl. I když je to obtížné, je toho možné dosáhnout, když nahradí své závislosti na smyslovém požitku chutí na vyšší požitky duchovního života. Tuto vyšší chuť však lze získat jen milostí představitele Boha, duchovního mistra.
Duchovní mistr otevírá oči žáka zázrakům transcendentální říše, jak vyjadřuje v modlitbách Gāyatrī semenná mantra božského poznání, aiṁ.
Muṇḍaka Upaniṣad (1.2.12) uvádí:
tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet
samit-pāṇiḥ śrotriyaṁ brahma-niṣṭham
„Pro správné pochopení tĕchto vĕcí je nutné pokornĕ přijít, s palivovým dřívím v ruce, za duchovním mistrem, který zná Védy a je neochvĕjnĕ oddán Absolutní Pravdĕ.“ A Kaṭha Upaniṣad (2.9) prohlašuje:
naiṣā tarkeṇa matir āpaneyā
proktānyenaiva su-jñānāya preṣṭha
„Tuto realizaci, můj milý chlapče, nelze dosáhnout logikou. Musí být sdĕlena výjimečnĕ kvalifikovaným duchovním mistrem znalému žákovi.“
Nevaiṣṇavové často neberou ohled na důležitost odevzdání se duchovnímu mistrovi v autorizované linii žákovské posloupnosti. Pyšní yogī a jñānī místo toho spoléhají na své vlastní schopnosti a vystavují na odiv svůj zdánlivý úspĕch, aby udĕlali dojem na svĕt, ale jejich sláva je jen dočasná:
yuñjānānām abhaktānāṁ
prāṇāyāmādibhir manaḥ
akṣīṇa-vāsanaṁ rājan
dṛśyate punar utthitam
„Mysli neoddaných, kteří se zabývají praktikami jako je prāṇāyāma, nejsou plnĕ očištĕné od hmotných tužeb. Ty se tak v jejich myslích znovu probouzejí, ó králi.“ (Bhāg. 10.51.60)
Na druhou stranu pokorný a neochvĕjný oddaný Pána Viṣṇua a vaiṣṇavů má zaručeno snadné vítĕzství nad nezkrotnou myslí. Nemusí následovat osmistupňový systém yogy nebo přijímat podobné prostředky pro udržení mysli v klidu. Sarvaṁ caitad gurau bhaktyā puruṣo hy añjasā jayet: „Osoba může snadno dosáhnout všech tĕchto cílů pouhou oddaností duchovnímu mistrovi.“ Jinak neoddaný může přemoci své smysly a životní vzduch a přesto neovládnout svou mysl, která bude dál divoce uhánĕt jako nezkrocený kůň. Bude trpĕt nekonečnou úzkostí ze strastiplného provádĕní různých duchovních praktik a nakonec zůstane stejnĕ ztraceným v rozlehlém hmotném oceánu jako odjakživa. Zde uvedený přímĕr je velmi vhodný: Skupina kupců, kteří se spĕšnĕ vydají na cestu po moři s očekáváním velkého zisku, ale nenajmou na svou loď zkušeného kormidelníka, budou mít jen velké potíže.
Bhāgavatam jasnĕ ukazuje důležitost pravého duchovního mistra na mnoha místech, jako je tento verš z jedenáctého zpĕvu (20.17):
nṛ-deham ādyam su-labhaṁ su-durlabhaṁ
plavaṁ su-kalpaṁ guru-karṇa-dhāram
mayānukūlena nabhasvateritaṁ
pumān bhavābdhiṁ na taret sa ātma-hā
„Lidské tĕlo, které může poskytnout veškerý prospĕch v životĕ, se automaticky získává působením přírodních zákonů, i když obdržet ho je velmi vzácné. Dá se přirovnat k dokonale stavĕné lodi, která má duchovního učitele za kapitána a pokyny Osobnosti Božství za příznivé vĕtry, které ji při plavbĕ pohánĕjí. Človĕk, který při všech tĕchto výhodách nevyužije lidského života k překonání oceánu hmotné existence, musí být považován za vraha své vlastní duše.“ Prvořadým zájmem toho, kdo bere lidský život vážnĕ, je najít duchovního mistra, který ho dokáže vést v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy.
Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:
yadā parānanda-guro bhavat-pade
padaṁ mano me bhagaval labheta
tadā nirastākhila-sādhana-śramaḥ
śrayeya saukhyaṁ bhavataḥ kṛpātaḥ
„Ó transcendentálnĕ blažený guru, až má mysl nakonec dosáhne místa u tvých lotosových nohou, všechny mé namáhavé duchovní činnosti skončí, a tvou milostí budu zažívat to nejvĕtší štĕstí.“