SLOKA 36

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura Upaniṣady učí, že tento stvořený svĕt je skutečný, ale dočasný. Tohoto pochopení se drží oddaní Pána Viṣṇua. Existují však i materialističtí filozofové jako stoupenci Karma mīmāṁsy Jaiminiho Ṛṣiho, kteří tvrdí, že tento svĕt je jediná skutečnost a existuje vĕčnĕ. Podle Jaiminiho je kolobĕh karmické akce a reakce trvalý, bez možnosti osvobození do jiné, transcendentální říše. Tento jeho názor je však chybný, jak ukazuje pečlivé zkoumání manter Upaniṣad, které obsahují mnoho popisů vyšší, duchovní existence. Například sad eva saumyedam agra āsīd ekam evādvitīyam: „Můj milý chlapče, před tímto stvořením existovala pouze jedna jediná Absolutní Pravda.“ (Chāndogya Upaniṣad 6.2.1) Také vijñānam ānandaṁ brahma: „Svrchovaná skutečnost je božské poznání a blaženost.“ (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 3.9.34)

V této modlitbĕ zosobnĕných Véd je argument materialistů shrnut slovy sata idam utthitaṁ sat: „Viditelný svĕt je trvale skutečný, protože je stvořen z trvalé skutečnosti.“ Tento argument obecnĕ uvádí, že to, co vzniklo z určité vĕci, se z této vĕci skládá. Například náušnice a ostatní ozdoby vyrobené ze zlata sdílejí povahu zlata. Mīmāṁsoví logikové tedy docházejí k závĕru, že když je nám známý svĕt projevem vĕčné skutečnosti, je také vĕčnĕ skutečný. Sanskrtský ablativ sataḥ, „z vĕčné skutečnosti“, však znamená výslovné oddĕlení příčiny a následku. Tedy to, co je stvořeno ze sat, trvalé skutečnost, od toho musí být významnĕ odlišné – jinak řečeno dočasné. Tímto způsobem je argument materialistů chybný, protože dokazuje přesný opak toho, co má dokázat (tarka-hatam), tedy že nám známý svĕt je vším, co existuje, že je vĕčný a že neexistuje žádná oddĕlená, transcendentální skutečnost.

Na obranu mohou Mīmāṁsakové tvrdit, že se nesnaží prokázat neodlišnost jako takovou, ale spíše se snaží vyvrátit možnost odlišnosti, neboli jinými slovy, možnost jakékoliv skutečnosti oddĕlené od známého svĕta. Tento pokus podpořit argument Mīmāṁsy je snadno vyvrácen frází vyabhicarati kva ca: tedy že existují opačné příklady, které se liší od obecného pravidla. Nĕkdy se zdroj opravdu velmi liší od svého produktu, jako v případĕ muže a jeho mladého syna, nebo kladiva a zničení hlinĕné nádoby.

Mīmāṁsakové však odpovídají, že stvoření vesmíru není stejný druh příčiny jako vaše opačné příklady: otec a kladivo jsou pouze bezprostřední příčiny, zatímco sat je také hmotná příčina tohoto vesmíru. Tato odpovĕď je očekávána slovy kva ca mṛṣā („nĕkdy je účinek klamný“). V případĕ falešného vnímání hada, když na zemi leží provaz, je provaz bezprostřední příčinou iluze hada. Od myšleného hada se liší v mnoha ohledech, nejočividnĕji tím, že skutečný.

Mīmāṁsakové opĕt odpovídají: Hmotnou příčinou klamného hada však není jen samotný provaz: je to provaz plus nevĕdomost pozorovatele (avidyā). Jelikož avidyā není podstata, jí vytvořený had se nazývá klam. Přesto, odpovídají zosobnĕné Védy, platí totéž v případĕ stvoření vesmíru ze sat ve spojení s nevĕdomostí (tathobhaya-yuk); neskutečným prvkem klamu, Māyi, je zde mylná představa živých bytostí, že jejich vlastní tĕla a ostatní mĕnící se hmotné podoby jsou trvalé.

Mīmāṁsakové však odpovídají, že naše vnímání tohoto svĕta je pravdivé, protože vĕci, které vnímáme, jsou vhodné pro praktickou činnost. Kdyby naše vnímání pravdivé nebylo, nemohli bychom si nikdy být jisti, že naše vjemy odpovídají faktům. Byli bychom jako človĕk, který by se navzdory zevrubnému zkoumání stále nezbavil podezření, že by provaz mohl být hadem. Ne, odpovídají zde śruti, dočasná uspořádání hmoty jsou přesto klamná napodobenina vĕčné duchovní skutečnosti, chytře sestavená k tomu, aby plnila touhu podmínĕných živých bytostí po hmotné činnosti (vyavahṛtaye vikalpa iṣitaḥ). Klam o trvalosti tohoto svĕta podporuje posloupnost slepců, kteří se učí materialistickou představu od svých předků a předávají tuto iluzi potomkům. Každý může vidĕt, že klam často pokračuje vlivem přetrvávajících mentálních vjemů, i když jeho základ již není přítomný. V průbĕhu historie tak slepí filozofové svádĕli jiné slepce tím, že je přesvĕdčovali o absurdní představĕ, že mohou svĕtskými obřady dosáhnout dokonalosti. Pošetilí lidé si mohou chtít mezi sebou vymĕňovat falešné mince, ale moudrý človĕk ví, že tyto peníze jsou pro praktické účely jako nákup jídla, léků a ostatních nezbytností nepoužitelné. A jsou-li falešné peníze darovány, nepřinesou žádné zbožné zásluhy.

Jak ale může být upřímný konatel védských obřadů zmatený pošetilec, ptají se Mīmāṁsakové, když védské Saṁhity a Brāhmaṇy uvádĕjí, že plody karmy jsou vĕčné? Například, akṣayyaṁ ha vai cāturmāsya-yājinaḥ su-kṛtaṁ bhavati: „Tomu, kdo následuje sliby Cāturmāsyi, vzniká nevyčerpatelná dobrá karma,“ a apāma somam amṛtā abhūma: „Pili jsme somu a stali jsme se nesmrtelnými.“ (Ṛg Veda 8.48.3)

Śruti odpovídají poukázáním na to, že učená slova Osobnosti Božství tvořící Védy matou ty, jejichž slabou inteligenci rozdrtila váha přílišné víry v karmu. Konkrétní zde použité slovo je uru-vṛttibhiḥ, které vyjadřuje, že védské mantry s jejich matoucí rozmanitostí významů v kategoriích gauṇa,lakṣaṇā a tak dále, chrání svá vznešená tajemství přede všemi kromĕ tĕch, kdo mají víru v Pána Viṣṇua. Védy ve skutečnosti nechtĕjí svými příkazy říci, že plody karmy jsou vĕčné, ale pouze jinotaji nepřímo popsat chvályhodnost obĕtí řídících se předpisy. Chāndogya Upaniṣad dostatečnĕ jasnĕ uvádí, že výsledky obřadní karmy jsou dočasné: tad yatheha karma-cito lokaḥ kṣīyate evam evāmutra puṇya-cito lokaḥ kṣīyate. „Tak jako je nakonec vyčerpán jakýkoliv prospĕch, pro jehož dosažení osoba tvrdĕ pracuje v tomto svĕtĕ, jakýkoliv život, který svou zbožností získá v příštím svĕtĕ, také nakonec skončí.“ (Chāndogya Upaniṣad 8.1.6) Podle svĕdectví mnoha śruti-manter je celý hmotný vesmír pouze dočasná emanace Nejvyšší Pravdy; například Muṇḍaka Upaniṣad uvádí:

„Tak jako pavouk přede a vtahuje pavučinu, jako rostliny vyrůstají z půdy a jako vlasy a chlupy rostou z hlavy a tĕla živé osoby, je tento vesmír tvořen z nevyčerpatelného Nejvyššího.“ (Muṇḍaka Upaniṣad 1.1.7)

Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:

„Ačkoliv tento svĕt povstal z Tebe, jenž jsi samou podstatou skutečnosti, není vĕčnĕ skutečný. Imaginární had zjevující se z provazu není trvalá skutečnost a výtvory ze zlata také ne. Védy nikdy neříkají opak. Pravá, transcendentální, nedvojná skutečnost je Tvé svrchovanĕ blažené osobní království. Tomuto krásnému sídlu se klaním. Klaním se také Tobĕ, ó Pane Hari, jemuž se vždy klaní bohynĕ Indirā. Proto se mĕ prosím nikdy nezbavuj.“