SLOKA 37
na yad idam agra āsa na bhaviṣyad ato nidhanād
anu mitam antarā tvayi vibhāti mṛṣaika-rase
ata upamīyate draviṇa-jāti-vikalpa-pathair
vitatha-mano-vilāsam ṛtam ity avayanty abudhāḥ
na — ne; yat — protože; idam — tento (vesmír); agre — na počátku; āsa — existoval; na bhaviṣyat — nebude existovat; ataḥ — proto; nidhanāt anu — po svém zničení; mitam — vyvozený; antarā — mezitím; tvayi — v Tobĕ; vibhāti — vypadá; mṛṣā — falešný; ekarase — jehož vnímání duchovní extáze se nemĕní; ataḥ — takto; upamīyate — je pochopeno přirovnáním; draviṇa — hmotné podstaty; jāti — v kategoriích; vikalpa — přemĕn; pathaiḥ — s rozmanitostmi; vitatha — v protikladu ke skutečnosti; manaḥ — mysli; vilāsam — fantazie; ṛtam — skutečná; iti — tak; avayanti — uvažují; abudhaḥ — neinteligentní.
Jelikož tento vesmír neexistoval před svým stvořením a nebude existovat po svém zničení, vyvozujeme, že mezi tím není ničím jiným než projevem údajnĕ viditelným v Tobĕ, jehož duchovní požitek se nikdy nemĕní. Tento vesmír přirovnáváme k přemĕnĕ různých hmotných podstat do rozmanitých podob. Ti, kdo vĕří, že je tento výplod představivosti skutečný, jsou zajisté ménĕ inteligentní.
Poté, co zosobnĕné Védy takto vyvrátily všechny pokusy ritualistů dokázat podstatu hmotného stvoření, nyní předkládají pozitivní důkaz opaku – že je tento svĕt neskutečný ve smyslu dočasnosti. Před stvořením a po zániku vesmíru dále existuje pouze duchovní skutečnost – Nejvyšší Pán spolu s Jeho sídlem a doprovodem. Śruti to potvrzují: ātmā va idam eka evāgra āsīt. „Před stvořením tohoto vesmíru existovalo pouze Já.“ (Aitareya Upaniṣad 1.1) Nāsad āsīn no sad āsīt tadānīm: „V té dobĕ nebyly přítomny jemné ani hrubé aspekty hmoty.“ (Ṛg Veda 10.129.1)
Relativitu stvoření lze pochopit pomocí přímĕru. Když jsou základní materiály jako hlína a kov zpracovávány a utvářeny do různých výrobků, vytvořené předmĕty existují oddĕlenĕ od hlíny a kovu pouze co do jména a podoby. Základní podstata zůstává nezmĕnĕná. Podobnĕ když jsou energie Nejvyššího Pána přemĕnĕny ve známé vĕci tohoto svĕta, tyto vĕci od Nĕho existují oddĕlenĕ pouze co do jména a podoby. V Chāndogya Upaniṣadĕ (6.1.4–6) mudrc Udālaka vysvĕtluje podobný přímĕr svému synovi: yathā saumyaikena mṛtpiṇḍena sarvaṁ mṛn-mayaṁ vijñātam syād vācārambhaṇaṁ vikāro nāmadheyaṁ mṛttikety eva satyam. „Například, můj milý chlapče, porozumĕním jediné hroudĕ hlíny lze porozumĕt všemu, co je vytvořeno z hlíny. Existence přemĕnĕných výtvorů spočívá pouze v jazyku, způsobu označení: jen hlína samotná je skutečná.“
Závĕrem lze říci, že neexistují žádné přesvĕdčivé důkazy, že vĕci tohoto svĕta jsou vĕčné nebo mají podstatu, zatímco existují drtivé důkazy, že jsou dočasné a podmínĕné falešnými označeními. Proto pouze nevĕdomí mohou považovat imaginární přemĕny hmoty za skutečné.
Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:
mukuṭa-kuṇḍala-kaṅkaṇa-kiṅkiṇī-
pariṇataṁ kanakaṁ paramārthataḥ
mahad-ahaṅkṛti-kha-pramukhaṁ tathā
nara-harer na paraṁ paramārthataḥ
„Přemĕny zlata jako koruny, náušnice, náramky a nákotníčky nejsou v konečném smyslu oddĕlené od samotného zlata. Podobnĕ hmotné prvky – počínaje mahat, falešným egem a éterem – nejsou v konečném smyslu oddĕlené od Pána Narahariho.“