Vaiṣṇava neboli ten, kdo přijal útočištĕ u Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua, by mĕl následovat usmĕrňující zásady Pañcarātry a dalších zjevených písem. Mĕl by bez vlastních motivací dodržovat zásady varṇāśramy odpovídající jeho přirozeným vlastnostem a činnostem. Takzvané poznání nabyté prostřednictvím hmotných smyslů, mysli a inteligence je stejnĕ nepodstatné jako sny, které se človĕku připoutanému ke smyslovému požitku zdají ve spánku. Človĕk by tedy mĕl zanechat uspokojování smyslů a jednat z povinnosti. Když potom do jisté míry pochopí pravdu o vlastním já, mĕl by zanechat i hmotných činností konaných z povinnosti a výhradnĕ se vĕnovat službĕ pravému duchovnímu mistrovi, který je projeveným představitelem Osobnosti Božství. Služebník duchovního mistra má ke svému guruovi chovat neochvĕjnou náklonnost, má být dychtivý získávat od nĕj poznání o Absolutní Pravdĕ a má být prostý závisti a sklonů mluvit nesmysly. Duše se liší od hrubohmotných a jemnohmotných tĕl. Duchovní duše, která vstoupila do hmotného tĕla, přijímá tĕlesné funkce v závislosti na reakcích za své dřívĕjší činnosti. Proto jedinĕ pravý, transcendentální duchovní mistr je schopný vyložit čisté poznání vlastního já.