SLOKA 2
jñāninas tv aham eveṣṭaḥ
svārtho hetuś ca sammataḥ
svargaś caivāpavargaś ca
nānyo ’rtho mad-ṛte priyaḥ
jñāninaḥ — učeného seberealizovaného filosofa; tu — vskutku; aham — Já; eva — jediný; iṣṭaḥ — předmĕt uctívání; sva-arthaḥ — vytoužený cíl života; hetuḥ — prostředek dosažení životního cíle; ca — také; sammataḥ — prokázaný závĕr; svargaḥ — příčina všeho štĕstí nabytého v nebi; ca — také; eva — vskutku; apavargaḥ — oproštĕnost ode všeho neštĕstí; ca — také; na — ne; anyaḥ — jakýkoliv jiný; arthaḥ — zámĕr; mat — Mĕ; ṛte — beze; priyaḥ — drahý objekt.
Pro učené, seberealizované filosofy jsem jediným předmĕtem uctívání, vytouženým cílem života, prostředkem dosažení tohoto cíle a prokázaným závĕrem všeho poznání. Jsem příčinou jejich štĕstí a tím, co je zbavuje neštĕstí, a tak tyto učené duše nemají v životĕ žádný jiný cíl nebo drahý objekt než Mĕ.
V předchozím verši Pán Kṛṣṇa prohlásil, že poznání, pomocí nĕhož lze vidĕt hmotný svĕt jako klam, je Mu třeba nakonec odevzdat. Různé druhy připoutanosti ke hmotĕ představují pro živé bytosti problém, protože jsou to choroby duchovní duše. Ten, kdo dostal kožní nemoc, jež působí hrozné svĕdĕní, získá jen pomíjivou úlevu, když si bude nepříjemné vředy škrábat. Pokud si je nebude škrábat, bude velmi trpĕt, ale škrábání sice poskytne okamžité potĕšení, jenže pak se svĕdĕní zvĕtší a utrpení bude nesnesitelné. Skutečné štĕstí nezískáme, když budeme svou kožní infekci škrábat, ale když se nemoci zbavíme. Podmínĕné duše sužuje mnoho iluzorních tužeb, takže se ze zoufalství snaží uspokojovat své smysly beznadĕjným škrábáním formou nedovoleného sexu, jedení masa, hazardování a požívání omamných látek. Další úlevu hledají v hmotné společnosti, přátelství a lásce, ale výsledkem je nesnesitelné utrpení. Pravé štĕstí znamená úplnĕ se zbavit svĕdivé nemoci, hmotné touhy. Hmotná touha je nemoc duše, a proto je třeba získat poznání, jak tuto nemoc léčit a zbavit se jí. Toto terapeutické poznání je velmi důležité, dokud je človĕk nemocný, ale když se plnĕ uzdraví, již pro nĕj není zajímavé a může ho přenechat lékařům. Podobnĕ v pokročilém stádiu rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy již oddaný nemusí stále myslet na své osobní problémy, ale může místo toho s láskou a oddaností myslet na Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. V předchozím verši Pán Kṛṣṇa radí, aby se človĕk svých problémů zbavil pomocí technického poznání klamu. Poté, co zanechá neustálé meditace o tĕchto problémech, může vyvinout lásku k Bohu. Pán Kṛṣṇa vede každého upřímného oddaného – uvnitř ze srdce a navenek prostřednictvím pravého duchovního učitele. Takto Pán Kṛṣṇa postupnĕ učí své upřímné oddané, aby se vzdali nerozumné připoutanosti k neživé hmotĕ. Jakmile oddaný dosáhne osvobození, začne vážnĕ rozvíjet svůj vztah s Pánem Kṛṣṇou v duchovním nebi.
Nĕkdo by se mohl mylnĕ domnívat, že tak jako se v jistém stádiu pokroku osoba přestává soustředit na technické, analytické poznání klamu, může v jiném stádiu zanechat láskyplné oddané služby Pánu Kṛṣṇovi. Pro vyvrácení této spekulace zde Pán Śrī Kṛṣṇa různými způsoby uvádí, že On je nejvyšším vĕčným cílem všech skutečnĕ učených lidských bytostí. Však také nejvýznamnĕjšími učenci ve vesmíru jsou mudrci, jako například čtyři Kumārové, pro nĕž je Pán Kṛṣṇa jediným objektem hodným uctívání. Jelikož zjistili, že jsou vĕčnými dílčími částmi Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy, nemají zájem o plodonosné činnosti a mentální spekulaci. Pán Kṛṣṇa udílí nebeskou blaženost a osvobození od úzkosti svým upřímným následovníkům, kteří nemají v životĕ jiný cíl ani milovaný objekt než samotného Pána.