SLOKA 22

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho je v této a následující sloce jasnĕ ukázáno, že devĕt svatých synů Ṛṣabhadevy známých jako nava-yogendrové setrvávalo na nejvyšší úrovni duchovní dokonalosti zvané pāramahaṁsya-caritam neboli „s plnĕ rozvinutým charakterem paramahaṁsů“. Jinak řečeno, byli to čistí oddaní Pána. Podle Śrīdhara Svāmīho a Jīvy Gosvāmīho slova ātmano 'vyatirekeṇa vyjadřují, že tĕchto devĕt mudrců vidĕlo vesmír jako neodlišný od nich samotných a zároveň neodlišný od Nejvyšší Duše, Pána Kṛṣṇy. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dodatečnĕ komentoval: ātmanaḥ paramātmanaḥ sakāśād avyatirekeṇa, viśvasya tac-chakti-mayatvād iti bhāvaḥ – „Ātmanaḥ označuje Nadduši. Tento vesmír se neliší od Nejvyššího Pána, Paramātmy, jelikož se celý skládá z Jeho energie.“

I když je zde řečeno, že se vesmírný projev neliší jak od živé bytosti, tak od Nejvyšší Osobnosti Božství, nikdo by si nemĕl myslet, že živá bytost nebo Nejvyšší Pán jsou hmotní. Jeden védský aforismus praví: asaṅgo hy ayaṁ puruṣaḥ – „Živá bytost a Nejvyšší Osobnost Božství nemají s hmotným svĕtem nic společného.“ Kromĕ toho Bhagavad-gītā říká, že celý vesmír, složený z osmi hrubohmotných a jemnohmotných prvků, představuje bhinnā prakṛti neboli aparā prakṛti – oddĕlenou, nižší energii – Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Kṛṣṇa jasnĕ uvádí v Bhagavad-gītĕ, že svým sídlem vĕčnĕ učinil Boží království, kde je život vĕčný, plný blaženosti a poznání, a že živá bytost, která je nedílnou částí Boha, je také vĕčná (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ). Jakmile živá bytost jednou odejde do onoho Pánova vĕčného sídla, již se nikdy nevrátí do tohoto dočasného hmotného projevu (yaṁ prāpya na nivartante tad dhāma paramaṁ mama).

Nĕkdo se tedy může zeptat, proč je řečeno, že živá bytost a Nejvyšší Pán se neliší od hmotného vesmíru. Na tuto otázku velmi vhodnĕ odpovídá Śrīla Nārada Muni v prvním zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.20). Idaṁ hi viśvaṁ bhagavān ivetaro yato jagat-sthāna-nirodha-sambhavāḥ – „Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je sám tímto vesmírem, a přesto je od nĕho vzdálený. Jen z Nĕho tento vesmírný projev vzešel, v Nĕm spočívá a do Nĕho se po zničení vrátí.“ Śrīla Prabhupāda velmi pĕknĕ vysvĕtlil tento jemný filozofický bod ve svém komentáři k Nāradovu výroku: „Pro čistého oddaného je pojetí Mukundy, Śrī Kṛṣṇy, jak osobní, tak neosobní. Neosobní vesmír je také Mukunda, neboť je emanací energie Mukundy. Například strom je úplný celek, zatímco jeho listy a vĕtve jsou nedílnými součástmi, které emanují ze stromu. Listy a vĕtve jsou rovnĕž stromem, ale strom samotný není vĕtvemi ani listím. Védský výrok, že celé vesmírné stvoření není nic než Brahman, znamená, že jelikož vše emanuje z Nejvyššího Brahmanu, nic není mimo Nĕj. Nedílné části jako ruce a nohy se nazývají tĕlo, ale tĕlo jako celek není rukama ani nohama. Pán je transcendentální podobou vĕčnosti, poznání a krásy. Výtvor Pánovy energie se proto zdá být také částečným způsobem vĕčný, plný poznání a krásný...

Védy říkají, že Pán je přirozenĕ dokonale mocný, což znamená, že Jeho svrchované energie jsou vždy úplné a totožné s Ním. Duchovní i hmotné nebe a vše, co k nim přísluší, jsou emanace vnitřních a vnĕjších energií Pána. Vnĕjší energie je v porovnání nižší, zatímco vnitřní síla je vyšší. Vyšší energie je živá síla, a proto je zcela totožná (s Pánem), ale vnĕjší, netečná energie je totožná pouze do určité míry. Ani jedna energie se však Pánu nevyrovná, ani není vĕtší než On. Pán všechny energie tvoří a jsou nepřetržitĕ pod Jeho vládou, tak jako elektrickou energii, jakkoliv silnou, má nepřetržitĕ pod kontrolou elektrotechnik.

Človĕk a všechny ostatní živé bytosti jsou stvořeni Jeho vnitřními silami. V tomto smyslu je živá bytost rovnĕž totožná s Pánem. Nikdy však nemůže být na stejné úrovni nebo dokonce výše než Osobnost Božství.“

Śrīla Prabhupāda zde jasnĕ vysvĕtluje, že vesmírný projev i živé bytosti jsou emanace z Nejvyššího Pána, což potvrzuje jak Vedānta-sūtra, tak úvodní verš Śrīmad-Bhāgavatamu. Janmādy asya yataḥ – Absolutní Pravda je to, z čeho vše pochází.“ Podobnĕ Īśopaniṣad uvádí:

Nejvyšší Pán, Absolutní Pravda, je pūrṇa neboli úplný sám v sobĕ. A jelikož tento vesmírný svĕt je projevem Jeho energie, jeví se také jako pūrṇa. Jinak řečeno, tento hmotný svĕt pochází z Nejvyššího Pána, a proto se od Nĕho neliší, tak jako se sluneční paprsky neliší od planety Slunce, ze které vycházejí. Také živé bytosti, které jsou expanzemi vyšší, vĕdomé energie Nejvyššího Pána, se od Kṛṣṇy neliší, ačkoliv tato neodlišnost je kvalitativní, nikoliv kvantitativní. Zlato ve zlatých ozdobách, jako jsou prsteny a náramky, je kvalitativnĕ totožné se zlatem v dolu, ale v dolu je zlata co do kvantity mnohem více než je nepatrné množství zlata v náramku či prstenu. My jsme také kvalitativnĕ totožní s Bohem, jako duchovní emanace Jeho neomezené energie, ale kvantitativnĕ jsme nekonečnĕ malí a vĕčnĕ podřízení Jeho svrchované moci. Proto se Pán nazývá vibhu, nekonečnĕ mocný, a my jsme aṇu, nekonečnĕ malí a závislí. To je dále potvrzeno ve védské literatuře výrokem nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān (Kaṭha Upaniṣad 2.2.13). Existují nesčetné vĕčné živé bytosti, které vĕčnĕ a plnĕ závisejí na jedné svrchované živé bytosti, Nejvyšším Pánu. Tato závislost není iluzí stvořenou hmotnou existencí, jak tvrdí neosobní filozofové, ale je vĕčným vztahem, ve kterém má Pán vĕčnĕ navrch a my jsme vĕčnĕ podřízení. Pán je vĕčnĕ nezávislý a my jsme vĕčnĕ závislí. Pán je vĕčnĕ absolutní sám o sobĕ a my jsme vĕčnĕ relativní vůči Jeho svrchované osobnosti.

I když je Pán nekonečnĕkrát vĕtší než kterákoliv jiná živá bytost nebo než všechny bytosti dohromady, zároveň je s Ním každá živá bytost kvalitativnĕ totožná, jelikož všechny jsou Jeho nedílnými částmi, které z Nĕho pocházejí (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ). V jednom smyslu se proto živá bytost neliší také od hmotného vesmírného projevu, který je nižší sesterskou energií Pána. Jak živá bytost, tak hmotná příroda jsou prakṛti, ženského rodu; jsou závislými expanzemi svrchovaného puruṣi. Rozdíl spočívá v tom, že živá bytost je vyšší energií Pána, jelikož je vĕdomá a vĕčná jako Pán, kdežto hmotná energie je Pánovou nižší energií, neboť postrádá vĕdomí a vĕčnou podobu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti zdůrazňoval, že absolutní podstata je jedna a nazývá se Paramātmā neboli Nadduše. Když človĕk dospĕje alespoň k částečnému vnímání Paramātmy, jeho životní pochopení se nazývá ātma-darśana neboli seberealizace. Pokud mu i toto částečné pochopení chybí, stav jeho bytí se nazývá anātma-darśana neboli neznalost vlastního já. Ve stavu částečné realizace Nadduše, kdy živá bytost nerozeznává Paramātmu od individuální duše, podléhá tendenci zpyšnĕt nad svým duchovním pokrokem, nechat se unést mentálními výmysly a považovat se za rovného Bohu ve všech ohledech. Naproti tomu živá bytost na úrovni anātma-darśana neboli hmotné nevĕdomosti si připadá zcela odlišná od Nejvyššího Pána; a jelikož každý v hmotném svĕtĕ se zajímá sám o sebe, živá bytost na Boha zapomíná, myslí si, že se od ní Bůh zcela liší, a že s Ním proto nemá žádný podstatný vztah. Tímto způsobem neosobní transcendentalisté zdůrazňují pouze jednotu mezi Bohem a živou bytostí, zatímco obyčejní materialisté přehnanĕ zdůrazňují rozdíl mezi Bohem a živou bytostí. Caitanya Mahāprabhu však jasnĕ vyjevil, že Absolutní Pravdou je současná totožnost a odlišnost (acintya-bhedābheda-tattva). Ve skutečnosti se od Boha vĕčnĕ lišíme. Jelikož jsou živá bytost a Bůh vĕčnĕ oddĕlené individuální bytosti, může mezi nimi existovat vĕčný vztah. A jelikož je každá živá bytost s Nejvyšším Pánem kvalitativnĕ totožná, tento vztah je pro ni podstatou konečné reality. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 20.108) uvádí: jīvera`svarūpa' haya  —  kṛṣṇera`nitya-dāsa'. Konečnou podstatou totožnosti každé živé bytosti je její služebnický vztah k Nejvyššímu Pánu.

Pokud človĕk pochopí, že je vĕčným služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství, pak dovede správnĕ porozumĕt tomu, že živá bytost i hmotný vesmír jsou s Kṛṣṇou totožné, jelikož jsou emanacemi z Nĕho, a že se tudíž od sebe neliší. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī prohlásil: „Hmotný svĕt je projevem současné odlišnosti a neodlišnosti a je podobou Nejvyššího Pána. Dočasný, pomíjivý a stále se mĕnící hmotný svĕt se liší od Vaikuṇṭhy, vĕčného svĕta.“

Je třeba poznamenat, že slovo sad-asad-ātmakam, „tvořený hrubohmotnými a jemnohmotnými objekty“, v této sloce neoznačuje hmotné a duchovní objekty. Je řečeno, že tento vesmír se skládá ze sat a asat, hrubohmotných a jemnohmotných objektů. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho: „Velmi subtilní stav uvnitř projeveného svĕta je známý jako ,neprojevené̀ a oblast mimo projevený svĕt se nazývá ,transcendentální̀. V obalech kolem projeveného, v oblasti faktoru času, se nachází fáze hmotného bytí, kterou zažívají vládnoucí božstva; v této fázi existují dvĕ funkce: příčina (asat) a důsledek (sat). Ve vesmíru, který je třetí tattvou neboli realitou (mimo sat i asat a obsahující obojí) a který je podobou Nejvyššího Pána, je nemožné vytvořit cokoliv, co by bylo v protikladu s nedvojnou Absolutní Pravdou.“ Jinak řečeno, i když se nevĕdomí materialističtí vĕdci mohou vĕnovat nadšenému bádání s cílem nalézt hmotný princip, který by vyvrátil existenci Boha nebo ji učinil nepotřebnou, Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī jasnĕ prohlašuje, že jelikož je vesmír emanací z Pána, a tudíž je s Ním duchovnĕ totožný, nikde ve vesmíru nemůže existovat nĕjaký hmotný zákon, princip nebo jev, který by jakýmkoliv způsobem odporoval svrchovanosti Osobnosti Božství. Celý vesmír i duchovní nebe ve skutečnosti existují jako vĕčné svĕdectví neomezené slávy Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. S tímto pochopením putovalo devĕt Yogendrů po Zemi v transcendentální blaženosti.