SLOKA 35

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho je v této sloce vysvĕtlené slovo añjaḥ („snadno“) použité ve sloce předchozí. Říká: añjaḥ-padenoktaṁ su-karatvaṁ vivṛṇoti – „Slovo añjaḥ potvrzuje snadnost provádĕní bhakti-yogy, a to rozvádí tato sloka.“ V Bhagavad-gītĕ (9.2) Pán sám říká: pratyakṣāvagamaṁ dharmyaṁ susukhaṁ kartum avyayam – proces oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství je vĕčný a vykonává se velmi radostnĕ a přirozenĕ.“ Śrīla Prabhupāda komentuje: „Proces oddané služby je velmi radostný (su-sukham). Proč? Oddaná služba sestává ze śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ – každý tedy může jednoduše naslouchat opĕvování slávy Pána nebo se zúčastnit filozofických přednášek zplnomocnĕných ācāryů na téma transcendentálního poznání. Všichni se mohou učit už jen tím, že budou sedĕt a naslouchat, a pak mohou jíst zbytky jídla obĕtovaného Bohu, což jsou velmi chutné pokrmy. Oddaná služba je radostná v každém stavu. Je možné ji vykonávat i v té nejvĕtší chudobĕ. Pán říká: patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam – je připravený přijmout od oddaného cokoliv, co Mu nabídne. Může to být i obyčejný lístek, kvĕt, kousek ovoce nebo voda, které lze získat všude na svĕtĕ, a obĕtovat to může kdokoliv, bez ohledu na společenské postavení. Je-li obĕtovaná vĕc nabídnuta s láskou, Pán ji přijme. Historie zná mnoho příkladů. Z velkých mudrců, jako je Sanat-kumāra, se stali velcí oddaní poté, co jen ucítili vůni lístků tulasī obĕtovaných lotosovým nohám Pána. Metoda oddané služby je tedy nesmírnĕ příznivá a může se praktikovat s radostnou náladou. Bůh přijímá pouze lásku, se kterou Mu je vše nabízeno.“

Podstatný bod, který je třeba na tomto místĕ pochopit, je, že když se živá bytost odevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství, říká Pánu: „Můj milý Pane, i když jsem velmi hříšný a nekvalifikovaný a tak dlouho jsem se na Tebe snažil zapomenout, nyní přijímám útočištĕ u Tvých lotosových nohou. Odedneška jsem Tvůj. Všechno, co mám – své tĕlo, mysl, slova, rodinu, bohatství – teď kladu k Tvým lotosovým nohám. Nalož se mnou prosím, jak uznáš za vhodné.“ Nejvyšší Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ opakovanĕ ujišťuje, že takovou odevzdanou živou bytost ochrání a osvobodí, že ji přivede zpátky domů, zpátky k Bohu, kde bude žít vĕčným životem v Pánovĕ království. Odevzdání se Pánu je tedy tak velkou a duchovnĕ mocnou kvalifikací, že i když odevzdaná duše v jiných aspektech zbožného života zaostává, Pán sám chrání její vznešené postavení. Při praktikování jiných metod, jako je například yoga, však může človĕk kdykoliv poklesnout, protože závisí jen na svém odhodlání a inteligenci a nevyhledává útočištĕ u Pána. Chrání ho totiž jen jeho vlastní chabá, omezená síla. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32) je proto řečeno: āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adho 'nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ – pokud se človĕk vzdá útočištĕ u lotosových nohou Nejvyššího Pána a místo toho se snaží dĕlat pokrok v procesu yogy na základĕ vlastního odhodlání nebo se snaží rozvíjet poznání vlastními spekulativními schopnostmi, je jisté, že nakonec znovu poklesne na průmĕrnou hmotnou úroveň, neboť ho nechrání nic než jeho vlastní nespolehlivá síla. Vaiṣṇavští ācāryové proto ve svých komentářích k této sloce různými způsoby ilustrují mnohem vyšší postavení bhakti-yogy neboli čisté oddané služby. Śrīdhara Svāmī v této souvislosti uvádí: nimīlya netre dhāvann api iha eṣu bhāgavata-dharmeṣu na skhalet. nimīlanaṁ nāmājñānaṁ, yathāhuḥ  ——  ̀śruti-smṛtī ubhe netre viprāṇāṁ parikīrtite  /  ekena vikalaḥ kāṇo dvābhyām andhaḥ prakīrtitaḥ' iti. „Oddaný na této cestĕ bhāgavata-dharmy neklopýtne, ani když bude utíkat se zavřenýma očima. ,Mít zavřené očì znamená být nevĕdomý (co se týče standardních védských textů). Je řečeno: ,Písma śruti a smṛti představují dvĕ oči brāhmaṇů. Pokud brāhmaṇa nezná jeden druh, je napůl slepý, a nezná-li ani jeden, je považován za úplnĕ slepého.̀“

V Bhagavad-gītĕ (10.10 – 11) Pán jasnĕ prohlašuje, že i když oddaný postrádá védské poznání nebo nezná vaiṣṇavskou literaturu, On sám ho osvítí z nitra jeho srdce, pokud Mu oddaný s láskou slouží. Śrīla Prabhupāda dodává: „Když Pán Caitanya pobýval v Benáresu a šířil zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, následovaly Ho tisíce lidí. Prakāśānanda Sarasvatī, který byl v té dobĕ v Benáresu velmi vlivným učencem, se Pánu Caitanyovi vysmíval, že je sentimentalistou. Filozofové nĕkdy kritizují oddané, protože si myslí, že vĕtšina jich je v temnotĕ nevĕdomosti a že po filozofické stránce jsou naivnĕ sentimentální. To však není pravda. Je řada velmi vzdĕlaných učenců, kteří předložili filozofii oddanosti. Ale dokonce i když oddaný nedokáže využít jejich literatury nebo přítomnosti svého duchovního mistra, Kṛṣṇa mu sám pomáhá v jeho srdci, je-li oddaný upřímný v oddané službĕ. Upřímnému oddanému, který jedná s vĕdomím Kṛṣṇy, tedy nemůže chybĕt poznání. Jedinou kvalifikací je vykonávat oddanou službu s plným vĕdomím Kṛṣṇy.“

Zároveň však tato výsada, kterou Pán dává, nemůže ospravedlnit neautorizované výmysly předkládané o procesu oddané služby ve jménu spontánní oddanosti. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti prohlásil: bhagavat-prāpty-arthaṁ pṛthāṅ-mārga-karaṇaṁ tv ati-dūṣaṇāvaham eva – „Pokud si nĕkdo za účelem dosažení Nejvyššího Pána vytvoří vlastní cestu oddané služby, tato smyšlenka způsobí úplnou zkázu.“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī dále cituje:

„Pokud se nĕčí takzvaná čistá oddanost Pánu Harimu neřídí usmĕrňujícími zásadami śruti, smṛti, Purāṇ a Pañcarātry, není to nic víc než jen zdroj rozruchu ve společnosti.“ Jinými slovy, i když nĕkdo není znalcem védské literatury, ale vĕnuje se láskyplné službĕ Pánu, má být považován za čistého oddaného; nicménĕ tato láskyplná oddanost nesmí být v rozporu s pokyny zjevených písem.

Skupiny jako prākṛta-sahajiyové ignorují standardní usmĕrnĕní vaiṣṇavské dharmy a holdují nedovoleným, nízkým činnostem, při kterých se ve jménu spontání oddanosti oblékají jako Rādhā a Kṛṣṇa. Prohlašují, že se nemusejí odvolávat na standardní písma, protože tuto spontánní oddanost vyjevuje přímo Pán sám. Podobnĕ existují po celém svĕtĕ falešní vĕřící, kteří si vymýšlejí vlastní metody a tvrdí, že dostávají poznání od samotného Pána ve svých srdcích. Proto je velmi důležité pochopit, jak je řečeno zde, že spontánní zjevení od Pána v srdci nemá mĕnit vĕčný proces oddané služby Pánu, ale má poskytnout dodatečnou pomoc upřímnému oddanému, který nezná zjevená písma. Zjevená písma popisují vĕčný proces služby Pánu. Jelikož Pán je vĕčný a živá bytost je vĕčná, způsob projevování jejich láskyplného vztahu je také vĕčný. Pán nikdy nemĕní svou základní povahu a živá bytost také ne; proto není třeba mĕnit základní formu láskyplné služby Pánu. Pánovo mimořádné zjevení má poskytnout poznání dané v písmech jiným způsobem, ne ho vyvracet.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura na druhou stranu uvádí, že pokud oddaný plní všechny základní zásady bhakti-yogy a dĕlá pokrok v oddané službĕ, pak by takový vaiṣṇava nemĕl být kritizován za to, že zanedbává druhotné činnosti. Śrī Śrīmad A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda například založil v západních zemích stovky duchovních komunit za účelem rozvíjení vĕdomí Kṛṣṇy. Oddaní v tĕchto komunitách se vzdávají všeho nedovoleného sexu, hazardování, požívání omamných látek a jedení masa a neustále se vĕnují službĕ Kṛṣṇovi. Tito následovníci Śrīly Prabhupādy jsou schopní dĕlat úžasný duchovní pokrok a přivádĕt k procesu oddané služby tisíce dalších lidí. Ve skutečnosti všichni vĕrní členové ISKCONu, kteří dodržují standardní usmĕrňující pravidla, zůstávají prostí znečištĕní hmotou a dĕlají viditelný pokrok na cestĕ zpátky domů, zpátky k Bohu. Není však možné, aby následovali všechny podrobnosti systému varṇāśrama-dharmy. Mnoho západních oddaných stĕží dokáže správnĕ vyslovovat sanskrtská slova a neumí dost dobře provádĕt složité obĕti založené na recitaci manter a nabízení obĕtin. Jelikož ale plní všechny základní zásady bhakti-yogy, neboť se zříkají hmotného smyslového požitku a neustále se vĕnují láskyplné službĕ Kṛṣṇovi, jejich postavení je zajištĕné v tomto i příštím životĕ.

Vidĕli jsme mnoho intelektuálních znalců sanskrtu a zkušených odborníků na podrobnosti védských obĕtí, kteří stĕží dokáží následovat základní principy lidského života, to znamená vyhýbat se nedovolenému sexu, nejíst maso, nehazardovat a nepožívat omamné látky. Obvykle je vidĕt, že tito vynikající učenci a konatelé rituálů jsou připoutaní k materialistickému pojetí života a mají rádi mentální spekulaci. Přestože v Bhagavad-gītĕ Pán sám dává dokonalé poznání pro všechny časy, tito takzvaní učenci si o sobĕ myslí, že jsou inteligentnĕjší než On a spekulují o významu védské literatury. Tato spekulace nepochybnĕ znamená poklesnutí z úrovnĕ dokonalého duchovního života, a co teprve říci o materialistických plodonosných činnostech, které jsou iluzorní v každém smyslu tohoto slova. Transcendentální oddaní dokáží zůstávat neznečištĕní plodonosným jednáním a mentální spekulací, a to je podstatou významu této sloky.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura upozorňuje, že slova yān āsthāya vyjadřují, že vznešené postavení vaiṣṇavy nelze nikdy přisuzovat tomu, kdo nedodržuje základní usmĕrňující pravidla bhakti-yogy. Nemůže se týkat ani toho, kdo nĕkdy slouží Kṛṣṇovi a nĕkdy klamné energii, māyi, prostřednictvím mentální spekulace nebo plodonosných činností. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura shrnuje: „Ve všech jiných dharmách, než je bhāgavata-dharma, je třeba brát v úvahu způsobilost podmínĕné duše. Duši odevzdanou Pánu však nikdy nezaskočí chyba, i když může být ve všech jiných ohledech nekvalifikovaná. Nikdy neklopýtne a nikdy neupadne. I když putuje po svĕtĕ, jak se jí zlíbí, díky svému neochvĕjnému uctívání se neustále nachází na příznivém místĕ. Tato jedinečná síla bhagavata-dharmy se nevyskytuje v žádných jiných dharmách svĕta. Odevzdaného jedince, který přijal útočištĕ u bhāgavata-dharmy, nelze srovnávat s osobou praktikující jakoukoliv jinou dharmu.“