SLOKA 36

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti říká, že toho, kdo zamĕstnává všechny smyslové činnosti svého tĕla, mysl, slova, inteligenci, ego a vĕdomí ve službĕ Nejvyššímu Pánu, nelze stavĕt na stejnou úroveň s karmīm, který pracuje pro svůj vlastní smyslový požitek. I když ten, kdo obĕtuje plody všech svých činností Pánu, může stále vypadat jako podmínĕná duše, již se ho nedotýkají nesčetná utrpení, jež vznikají jako následky materialistického jednání.

Kvůli nepřátelství vůči Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a Jeho všemohoucí autoritĕ provádí podmínĕná živá bytost činnosti protivící se nařízení Pána. Seberealizované duše přesto nadále konají všemožné činnosti v tomto svĕtĕ při plnĕní mise Nejvyššího Pána. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura následují ti karmī, kteří jsou dostatečnĕ zbožní, příklad seberealizovaných duší tak, že se snaží nabízet plody své práce u lotosových nohou Pána. Ačkoliv to se počítá za karma-miśrā bhakti neboli oddanou službu smíšenou s touhou jednat pro plody svého konání, tato smíšená oddaná služba se postupnĕ promĕní v čistou. S tím, jak se zbožní karmī krok za krokem zbavují klamné filozofie o tom, jak si „užívat svých tĕžce vydĕlaných prostředků“, je čistá oddaná služba odmĕňuje úplným štĕstím.

Śrīla Śrīdhara Svāmī komentuje: ātmanā cittenāhaṅkāreṇa vā anusṛto yaḥ svabhāvas tasmāt – i když človĕk může stále ještĕ být pod vlivem tĕlesného pojetí života, mĕl by obĕtovat plody svého konání Nejvyšší Osobnosti Božství. Ti, kdo mají nerozvinuté, materialistické pochopení Nejvyššího Pána, si myslí, že Pán je přítomný jen v chrámu či kostele. V místĕ uctívání Mu nĕco obĕtují, ale v rámci svých bĕžných činností si na všechno dĕlají nárok sami, neboť si nemyslí, že Bůh je přítomný všude a v každém. Máme praktické zkušenosti s mnoha takzvanĕ zbožnými lidmi, kterých se velmi dotklo, že se jejich dĕti snaží stát služebníky Nejvyššího Pána. Říkají si: „Bůh by mĕl být spokojený s každým málem, které Mu dávám, ale moje rodina a bĕžný život je moje vĕc a pod mojí kontrolou.“ Vnímat cokoliv jako oddĕlené od Nejvyššího Pána nebo od Jeho vlastnictví se nazývá māyā neboli iluze. Śrīla Śrīdhara Svāmī cituje: na kevalaṁ vidhitaḥ kṛtam eveti niyamaḥ; svabhāvānusāri laukikam api – „Pokyn, že človĕk má sloužit Nejvyššímu Pánu, se netýká jen předepsaných náboženských systémů, obřadů a pravidel; znamená to, že všechny činnosti, které dĕlá na tomto svĕtĕ podle své osobní povahy, by mĕl vĕnovat Nejvyšší Osobnosti Božství.“

Slova karoti yad yat sakalaṁ parasmai nārāyaṇāyeti samarpayet tat v této sloce jsou velmi důležitá. Podobnou sloku najdeme v Bhagavad-gītĕ (9.27):

„Ó synu Kuntī, vše co dĕláš, vše co jíš, vše co obĕtuješ a rozdáváš, jakož i veškerou askezi, kterou podstupuješ, dĕlej jako obĕť Mnĕ.“ Je možné vznést námitku: Naše bĕžné činnosti jsou provádĕny hmotným tĕlem a hmotnou myslí, nikoliv duší – jak by tedy bylo možné tyto činnosti nabízet Nejvyššímu Pánu, který je vůči hmotnému svĕtu zcela transcendentální? Jak by takové činnosti mohly být pokládány za duchovní? Jako odpovĕď na to je uvedeno ve Viṣṇu Purāṇĕ (3.8.8):

Ten, kdo chce uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇua, musí přijmout systém varṇāśrama-dharmy a uctívat Pána konáním svých předepsaných povinností. V Bhagavad-gītĕ (4.13) si Nejvyšší Pán sám připisuje zásluhy za zavedení systému varṇāśrama-dharmy: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ. Když tedy človĕk obĕtuje svoji práci v rámci systému varṇāśrama-dharmy Nejvyššímu Pánu, jeho práce je brána jako oddaná služba. Každý může podle své svabhāvy neboli povahy pracovat jako intelektuál či knĕz, úředník či voják, jako zemĕdĕlec či obchodník, nebo jako dĕlník či řemeslník. Při práci by mĕl každý meditovat o Nejvyšší Osobnosti Božství a myslet si: yat sakalaṁ parasmai nārāyaṇāya: „Pracuji pro Nejvyššího Pána. Ať má práce přinese jakýkoli výsledek, přijmu holé minimum pro svou osobní potřebu a zbytek vĕnuji na oslavování Pána Nārāyaṇa.“

Śrīla Jīva Gosvāmī podotýká: kāmināṁ tu sarvathaiva na duṣkarmārpaṇam – Nejvyšší Osobnosti Božství nelze nabízet duṣkarmu neboli hříšné, špatné činnosti. Čtyřmi pilíři hříšného života je nedovolený sex, jedení masa, hazardování a požívání omamných látek. Tyto činnosti jsou jako obĕti Nejvyšší Osobnosti Božství nepřijatelné. Je možné uvést příklad, že ve svobodné společnosti si každý může vybrat své zamĕstnání, ale ani demokratická vláda nedovolí občanům volit si povolání zlodĕje či vraha. Stejnĕ tak se každému umožňuje jednat způsobem odpovídajícím jeho povaze v rámci varṇāśramského systému podle Božích zákonů, ale zakazuje se zločinný život v podobĕ hříšných činností porušujících Boží zákony.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura uvádí pĕkný popis toho, jak by mĕl človĕk obĕtovat své bĕžné činnosti Nejvyššímu Pánu. Říká, že obyčejný požitkář začíná svůj den tak, že se ráno vyprázdní, vypláchne si ústa, vyčistí zuby, umyje se a pak se sejde se svými přáteli a členy rodiny, aby s nimi probral, co budou ten den dĕlat. Bĕhem dne se tak vĕnuje mnoha různým činnostem a to vše dĕlá pro svůj osobní hmotný požitek. Na druhou stranu karmī, který jedná podle pokynů karma-kāṇḍské části Véd, koná stejné činnosti pro potĕšení polobohů a svých předků. Oddaný Nejvyššího Pána Nārāyaṇa by mĕl podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura podobnĕ konat všechny své každodenní činnosti pro potĕšení Nevyššího Pána. Tak se vše, co přes den dĕláme, stane bhakty-aṅgou neboli dodatečným aspektem naší oddané služby Kṛṣṇovi.

Mĕlo by být jasné, že dokud človĕk chápe svou totožnost podle svého postavení v systému varṇāśrama-dharmy a ne jako nedílná část Kṛṣṇy, je stále na úrovni ahaṅkāry neboli falešného ega, jelikož varṇāśramský systém je vytvořen podle kvalit přírody, které živá bytost nabyla prostřednictvím svého hmotného tĕla. Ācāryové však ve svých komentářích k této sloce zdůrazňují, že i falešné ego, pod jehož vlivem se človĕk prohlašuje za brāhmaṇu, kṣatriyu, vaiśyu, śūdru, sannyāsīho, gṛhasthu a tak dále, má být obĕtováno Nejvyšší Osobnosti Božství.

Śrīla Jīva Gosvāmī uvádí, že když nĕkoho velmi přitahuje naslouchání a vyprávĕní o Nejvyšším Pánu, a nestačí mu jen obĕtovat Pánu plody své práce, dosáhl stádia zvaného svarūpa-siddhā bhakti neboli stádia, ve kterém je vidĕt již skutečná oddanost. Je možné uvést příklad, že každý řádný občan sice platí vládĕ danĕ, ale nemusí mít vládu nebo její vůdčí představitele rád. Podobnĕ může zbožná živá bytost chápat, že její jednání podléhá Božím zákonům, a proto v souladu s védskými pokyny nebo pokyny jiných písem nabízí prostřednictvím náboženských obřadů část svého majetku Nejvyššímu Pánu. Když ale tato zbožná osoba vyvine skutečnou zálibu ve vyprávĕní a naslouchání o osobních vlastnostech Pána a když se u ní takto viditelnĕ projeví láska, je zřejmé, že dospĕla do stádia zralosti. V této souvislosti Śrīla Jīva Gosvāmī cituje nĕkolik veršů, které velmi pĕknĕ ukazují rozvoj lásky k Bohu. Anena durvāsanā-duḥkha-darśanena sa karuṇā-mayaḥ karuṇāṁ karotu – „Kéž mi milostivý Pán projeví svou milost tak, že mi ukáže, k jakému utrpení vedou hříšné touhy.“ Yā prītir avivekānāṁ visayeṣv anapāyinī tvām anusmarataḥ sā me hṛdayān nāpasarpatu – „Neinteligentní lidé nacházejí neochvĕjné zalíbení v objektech smyslového požitku. Kéž stejným způsobem neustále vzpomínám na Tebe, aby se z mého srdce nikdy nevytratilo stejné zalíbení vztažené k Tobĕ.“ (Viṣṇu Purāṇa 1.20.19) Yuvatīnāṁ yathā yūni yūnāṁ ca yuvatau yathā mano 'bhiramate tadvan mano me ramatāṁ tvayi – „Tak jako mysl mladých dívek ráda rozjímá o mladém chlapci a mysl mladých chlapců se ráda zabývá mladou dívkou, kéž moje mysl nachází potĕšení v Tobĕ.“ Mama sukarmaṇi duṣkarmaṇi ca yad rāga-sāmānyam, tad sarvato-bhāvena bhagavad-viṣayam eva bhavatu – „Kéž je všechen zájem, který mám o zbožné či hříšné činnosti, z celého srdce nasmĕrován k Tobĕ.“