SLOKA 37

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho je možné vznést námitku, že není nutné uctívat Nejvyššího Pána, protože strach je způsoben nevĕdomostí a lze jej proto odstranit poznáním. Živá bytost se mylnĕ ztotožňuje se svým hmotným tĕlem, rodinou, společností a tak dále, a jediné co musí udĕlat, je tohoto mylného ztotožňování zanechat. Co potom māyā zmůže?

Śrīla Śrīdhara Svāmī na tento argument odpovídá citací následujícího verše z Bhagavad-gīty (7.14):

„Tuto Mou božskou energii, složenou ze tří kvalit hmotné přírody, je tĕžké překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdali, ji snadno překročí.“ Živá bytost zvaná jīva-tattva je jednou z energií Nejvyššího Pána, ale její přirozené postavení je taṭa-stha, neboli okrajové. A protože jsou živé bytosti nesmírnĕ malé, závisí vĕčnĕ na nejvyšší živé bytosti Kṛṣṇovi. To je ve védské literatuře potvrzeno takto: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānāṁ eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān. „Mezi všemi vĕčnĕ vĕdomými bytostmi je jedna svrchovaná vĕčná živá bytost, která zaopatřuje potřeby nespočetného množství ostatních živých bytostí.“ (Kaṭha Upaniṣad 2.1.12) Kṛṣṇadāsa Kavirāja napsal, ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya: „Kṛṣṇa je jediným nezávislým vládcem; všechny ostatní živé bytosti závisí na Nĕm.“ (Cc. Ādi 5.142) Tak jako je prst nedílnou částí tĕla a musí mu proto neustále sloužit, máme i my, nedílné části Kṛṣṇy (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ), vĕčnou povinnost (sanātana-dharma) konat ryzí službu Pánu.

Pánova energie, která nás osvítí ve službĕ Pánu, se nazývá cit-śakti. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura to komentuje tak, že když živá bytost rozvine ducha nezávislosti, je nucena přijít do tohoto hmotného svĕta, kde se dostává do různých druhů malicherného a nežádoucího chování, kterým si vytváří strach. Pánova klamná energie bahiraṅgā-śakti zakryje veškeré příznaky cit-śakti a vnucuje živé bytosti za její hrubý hříšný požitek jedno hmotné tĕlo za druhým. Dalším trestem pro živou bytost, která se vzdala svého láskyplného vztahu s Kṛṣṇou, je ztráta schopnosti vnímat vĕčnou a blaženou podobu Nejvyššího Pána, který je jejím skutečným útočištĕm. Začne lpĕt na mnoha dočasných, fantasmagorických podobách, jako je její vlastní tĕlo, tĕla rodinných členů a přátel, na svém národĕ, mĕstĕ s jeho budovami a auty a mnoha druzích pomíjivých hmotných scenérií. Ve stavu této hluboké nevĕdomosti ji ani nenapadne myšlenka na návrat ke své původní totožnosti.

V Bhagavad-gītĕ je řečeno, že pod vlivem zákonů Boha jsou tyto tři kvality v neustálém konfliktu. Na mnoha místech v Bhāgavatamu je tento konflikt popsán jako guṇa-vyatikaram. Když je živá bytost zmatena vzájemným působením kvalit hmotné přírody, dochází k závĕru, že vše je relativní a že Bůh a uctívání Boha jsou pouze vedlejší produkty relativního a protichůdného působení kvalit hmotné přírody. Živá bytost poté ve jménu antropologického, sociologického nebo psychologického náhledu padá hloubĕji a hloubĕji do temnoty materialistické nevĕdomosti a oddává se svĕtské zbožnosti, ekonomickému rozvoji, smyslovému požitku a spekulování, při kterém dochází k závĕru, že Absolutní postrádá různorodost a osobnost, což jsou podle ní výsledky vzájemného působení kvalit přírody.

Klamná energie Nejvyššího Pána je duratyayā; bez Kṛṣṇovy přímé milosti jí není možné uniknout (mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te). Příkladem může být slunce zakryté mraky. Žádný lidský přístroj nedokáže mraky z oblohy odstranit, ale slunce, které mraky vytvořilo, může tento pokryv okamžitĕ odpařit a zjevit se. Podobné je to s námi. Když nás pokryje Pánova klamná energie, tak se ztotožňujeme s naším dočasným hmotným tĕlem a jsme neustále plni strachu a úzkosti. Pokud se však odevzdáme samotnému Pánovi, může nás této iluze okamžitĕ zbavit. Tento hmotný svĕt je padaṁ padaṁ yad vipadām; na každém kroku hrozí nebezpečí. Jakmile však živá bytost pochopí, že není toto hmotné tĕlo, ale vĕčný služebník Boha, strach zmizí. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká atra bhaktaiḥ saṁsāra-bandhān na bhetavyaṁ sa hi bhaktau pravartamānasya svata evāpayāti: „V této bhāgavata-dharmĕ se oddaní pout hmotné existence obávat nemusí, protože od toho, kdo je zamĕstnán oddanou službou, strach sám odejde.“

Důležité je také objasnit skutečnost, že strach, bhayam, nelze definitivnĕ odstranit pouhou neosobní seberealizací vyjádřenou slovy ahaṁ brahmāsmi, „jsem duše“. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.12) říká Nārada Muni Vyāsadevovi, naiṣkarmyam apy acyuta-bhāva-varjitaṁ na śobhate: pouhé naiṣkarmyam, neboli ukončení hmotných činností a odmítnutí tĕlesného pojetí života nás nezachrání. Živá bytost musí vyhledat vyšší útočištĕ na duchovní úrovni, jinak se vrátí do dĕsivých podmínek hmotné existence. Śāstra o tom říká: āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adho 'nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ (Bhāg. 10.2.32). I když se nĕkdo může tvrdou námahou a snahou probojovat na úroveň Brahmanu (kleśo 'dhikataras teṣām avyaktāsakta-cetasām), vrátí se opĕt na hmotnou úroveň, pokud nenalezne vhodnou ochranu. Jeho takzvané osvobození je vimukta-māna, pouhá představa.

Povahou živé bytosti je vyhledávat radost, ānanda-maya. Nyní však trpíme, protože mylnĕ hledáme štĕstí na hmotné úrovni, což přináší zapletení v bolestivých spletitostech hmotné existence. Pokud se však budeme snažit zcela se vzdát svého sklonu vyhledávat radost, budeme nakonec zklamáni a vrátíme se k vyhledávání radosti na hmotné úrovni. I když na úrovni neosobní realizace Brahmanu existuje vĕčná existence, není tam ānanda. Různorodost je matkou požitku. Na Vaikuṇṭhách existuje skutečná duchovní ānanda. Kṛṣṇa je tam přítomen ve své extatické duchovní podobĕ, obklopen svými blaženými společníky, kteří vĕčnĕ oplývají blažeností a poznáním a s hmotnou existencí nemají nic společného. Na duchovních planetách jsou si dokonce i příroda, ptáci a zvířata plnĕ vĕdomi Kṛṣṇy a jsou pohrouženi v transcendentální blaženosti. Yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama (Bg. 15.6). Ten, kdo odejde na Kṛṣṇovu blaženou duchovní planetu, bude naprosto spokojen a nikdy se na hmotnou úroveň nevrátí. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto řekl: kiṁ cātra bhaktaiḥ saṁsāra-bandhān na bhetavyam. Pouze bhakta se může opravdu zbavit strachu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti zdůraznil nezbytnost přijetí duchovního mistra, který je vrajendranandana-preṣṭha, nejdražším služebníkem syna Nandy Mahārāje, Kṛṣṇy. Pravý duchovní mistr je zcela zbaven závisti k ostatním živým bytostem a tudíž volnĕ rozdává poznání o oddané službĕ. Pravý duchovní mistr je zcela zbaven závisti k ostatním živým bytostem, a proto volnĕ rozdává poznání o oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud toto poznání pokornĕ vyslechnou živé bytosti chovající nepřátelství k oddané službĕ Pánu, osvobodí se od Pánovy klamné energie, kterou byly pokryty a uvrženy do různých strastiplných životních druhů. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura vĕrný žák milostí duchovního mistra postupnĕ zrealizuje transcendentální postavení Pána Nārāyaṇa, kterému s velkou úctou a bázní slouží stovky a tisíce bohyň štĕstí. S postupným pokrokem poznání potom žákovi ve svĕtle krásy Govindy, Kṛṣṇy, připadá bledý i paramaiśvarya, neboli nejvyšší majestát Pána Vaikuṇṭhy. Govinda má nepochopitelnou moc okouzlit a potĕšit a žák milostí duchovního mistra postupnĕ rozvine svůj vlastní blažený vztah (rasu) s Govindou. Když očištĕná živá bytost pochopí blažené zábavy Lakṣmī-Nārāyaṇa, Śrī Sītā-Rāmy, Rukmiṇī-Dvārakādhīśe a nakonec i samotného Pána Kṛṣṇy, obdrží výsadu přímo se účastnit oddané služby Kṛṣṇovi, který se tak stane jejím jediným objektem a útočištĕm.