SLOKA 45

V Bhagavad-gītĕ (6.30) Pán říká:

„Pro toho, kdo Mĕ vidí všude a vše vidí ve Mnĕ, nejsem nikdy ztracen a on není nikdy ztracen Mĕ.“ Śrīla Prabhupāda vysvĕtluje: „Ten, kdo si je vĕdom Kṛṣṇy, vidí Pána Kṛṣṇu všude a vše vidí v Kṛṣṇovi. I když se může zdát, že vidí jen jednotlivé projevy hmotné přírody, ve skutečnosti ví, že vše je projevem Kṛṣṇovy energie, a u všech tĕchto projevů si je vĕdom Kṛṣṇy. Nic nemůže existovat bez Kṛṣṇy a Kṛṣṇa je Pánem všeho – to je základní princip vĕdomí Kṛṣṇy.“

Vlastnosti potřebné k tomu vidĕt Kṛṣṇu všude jsou uvedeny v Brahma-saṁhitĕ (5.38):

„Uctívám prvotního Pána Govindu, kterého oddaný, jehož oči jsou potřeny balzámem lásky, neustále vidí ve svém srdci v Jeho vĕčné podobĕ Śyāmasundary.“ Oddaný na nejvyšší duchovní úrovni je oslavován kvůli rozsahu své duchovní vize. Když se například mocný démon Hiraṇyakaśipu zeptal svého seberealizovaného syna Prahlāda Mahārāje, kde se Nejvyšší Osobnost Božství nachází, Prahlāda jako mahā-bhāgavata, neboli čistý oddaný otevřenĕ odpovĕdĕl, že se Nejvyšší Pán nachází všude. Démonský otec se potom zeptal, jestli je Bůh v pilíři paláce. Prahlāda odpovĕdĕl ano a Hiraṇyakaśipu jako pravý démon okamžitĕ do sloupu udeřil svým mečem, aby Boha zabil, nebo alespoň dokázal, že neexistuje. Tehdy se ze sloupu okamžitĕ zjevil Pán Nṛsiṁhadeva, nejhrozivĕjší podoba Nejvyššího Pána, a s Hiraṇyakaśipuovým nezákonným plánem navždy skoncoval. Prahlāda Mahārāje tak lze přijmout jako oddaného na úrovni uttama-adhikārī.

Čistý oddaný je zcela prost sklonu užívat si oddĕlenĕ od služby Pánu. Nic ve vesmíru nevidí jako nepříznivé, protože vidí vše jako rozšířenou energii Nejvyšší Osobnosti Božství. Takový oddaný žije proto, aby nĕjakým způsobem tĕšil Nejvyššího Pána a vše, co v každém okamžiku prožívá, zvĕtšuje jeho extatickou láskyplnou touhu uspokojit Pánovy transcendentální smysly.

Živou bytost, která která svou mysl noří do Pánovy oddĕlené, hmotné energie, sužují tři kvality hmotné přírody. Úkolem této oddĕlené energie, bhinnā prakṛti, je odvést živou bytost od reality, kterou je, že vše je v Kṛṣṇovi a Kṛṣṇa je ve všem. Zmatená podmínĕná duše je pokryta hrubou nevĕdomostí a vĕří, že ve skutečnosti existují pouze objekty, které vidí svým omezeným zrakem. Tito hlupáci spekulují a říkají, že když v lese spadne strom a není tam nikdo, kdo by to slyšel, tak nevznikne žádný zvuk. Podmínĕná duše vůbec neuvažuje o tom, že je Nejvyšší Osobnost Božství všeprostupující, a proto nepřipadá v úvahu, aby to nĕkdo neslyšel; Pán slyší vždy. Ve třinácté kapitole Bhagavad-gīty (13.14) je řečeno, sarvataḥ śrutimal loke: Nejvyšší Pán slyší vše. Je upadraṣṭa, svĕdkem všeho (Bg. 13.23).

Slovo bhāgavatottamaḥ, „nejpokročilejší odaný“ v tomto verši naznačuje, že existují lidé, kteří nejsou hrubí materialisté, ale ani nejpokročilejší oddaní. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura jsou ti, kdo nejsou schopni správnĕ rozlišit mezi oddanými a neoddanými, a nikdy proto neuctívají čisté oddané Pána, známi jako kaniṣṭha-adhikārī neboli oddaní na nejnižší úrovni oddané služby. Tito kaniṣṭha-adhikārī uctívají Nejvyššího Pána, zvláštĕ v chrámu, ale k oddaným Pána jsou nevšímaví. Špatnĕ si tedy vykládají výrok Pána Śivy v Padma Purāṇĕ:

„Ó Devī, tím nejvznešenĕjším způsobem uctívání je uctívání Pána Viṣṇa. Na vyšší úrovni je uctívání toho, co Viṣṇuovi náleží (tadīya).“ Śrīla Prabhupāda tento verš vykládá takto: „Śrī Viṣṇu je sac-cid-ānanda-vigraha a Kṛṣṇův nejdůvĕrnĕjší služebník, duchovní mistr, i všichni oddaní Viṣṇua jsou tadīya. Sac-cid-ānanda-vigraha, guru, vaiṣṇavové a vĕci, které používají, musí být považováni za tadīya a všechny živé bytosti by je bezpochyby mĕly uctívat.“ (Cc. Madhya 12.38 význam)

Pro kaniṣṭha-adhikārīho je příznačné to, že touží ve službĕ Pánu zamĕstnávat své hmotné schopnosti, které považuje za znaky pokročilé oddanosti. Protože však pokračuje ve službĕ Nejvyššímu Pánu a oddaným zamĕstnaným propagací Pánovy mise, i tento kaniṣṭha-adhikārī pokročí ve své realizaci a dostane se na úroveň, kdy své činnosti zasvĕcuje pomoci pokročilejším vaiṣṇavům. Dokonce i tito kaniṣṭha-adhikārī mohou obyčejným živým bytostem prospĕt svou společností, protože mají alespoň víru v to, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Díky této víře bude kaniṣṭha-adhikārī postupnĕ cítit nepřátelství vůči tĕm, kteří se staví proti Pánu. Jak postupnĕ prohlubuje své nepřátelství k tĕm, kteří nesnášejí svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství a stále více ho přitahuje přátelství s ostatními vĕrnými služebníky Pána, dospĕje na úroveň druhé třídy zvané madhyama. Na úrovni madhyama vaiṣṇava vidí Pána jako příčinu všech příčin a hlavní cíl láskyplných sklonů každé bytosti. V tomto svĕtĕ smrti vidí vaiṣṇavy jako své jediné přátele a dychtí vést nevinné lidi pod ochranu společnosti vaiṣṇavů. Madhyama-adhikārī se také přísnĕ vyhýbá společnosti tĕch, kdo se prohlásili za nepřátele Boha. Když tato kvalifikace střední úrovnĕ dozraje, začne se projevovat pojetí nejvyšší kvalifikace; oddaný dosáhne úrovnĕ uttama-adhikārīho.

Kaniṣṭha-adhikārī guru, který je připoután pouze k provádĕní náboženských obřadů a uctívání Božstva, aniž by byl schopen ocenit ostatní vaiṣṇavy, zvláštĕ ty, kteří káží poselství Pána, se bude zamlouvat hlavnĕ tĕm, kteří se zajímají o suchou kultivaci poznání. Když živá bytost rozvíjí hmotnou zbožnost, s pýchou se oddává usmĕrnĕným činnostem a šlechetnĕ se snaží odpoutat od plodů svých činností. Z této usmĕrnĕné odpoutané práce se postupnĕ rodí moudrost. Když poznání nebo moudrost vystoupí do popředí, začne zbožného materialistu přitahovat altruistická a dobročinná práce a vzdá se hrubých hříšných činností. Pokud má štĕstí, začne být příznivĕ naklonĕn transcendentální oddané službĕ Pánu. Tento zbožný materialista může toužit pouze po intelektuálním pochopení oddané služby, a proto přijme útočištĕ u nohou kaniṣṭha-adhikārīho. Jestliže se kvalifikuje na úroveň madhyama, bude přitahován k vaiṣṇavovi aktivnĕ kázajícímu nauku o vĕdomí Kṛṣṇy, a když dosáhne plné zralosti na střední úrovni oddanosti, bude přitahován úrovní mahā-bhāgavata, kde milostí Kṛṣṇy v srdci zahlédne vznešené postavení duchovního mistra, který je mahā-bhāgavata. Ten, kdo postupnĕ pokračuje s oddanou službou Pánu, se stane paramahaṁsou mahā-bhāgavatou. Na této úrovni jsou veškeré jeho činnosti, pohyby a kázání určeny výhradnĕ pro potĕšení Kṛṣṇy. Klamná energie māyā nemá sílu tuto očištĕnou živou bytost svrhnout či zakrýt. V Upadeśāmṛtĕ (5) Śrīla Rūpa Gosvāmī tuto úroveň popsal jako bhajana-vijñam ananyam anya-nindādi-śūnya-hṛdam.

Mahā-bhāgavata je zmocnĕn Nejvyšším Pánem Yogeśvarou, díky čemuž má nadpřirozenou moc inspirovat a přivést k úspĕchu madhyama-adhikārīho, který následuje jeho příkladu, a povznést kaniṣṭha-adhikārīho na střední úroveň. Tato oddaná síla sama vyvĕrá z oceánu milosti v srdci čistého oddaného. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že mahā-bhāgavata netouží Pánovy nepřátele trestat, ale radĕji zamĕstná madhyama-adhikārī a kaniṣṭha-adhikārī v kázání pro očištĕní znečištĕné mentality nepřátelských duší, které si mylnĕ představují, že je hmotný svĕt od Kṛṣṇy oddĕlen.

Nešťastné živé bytosti nejsou schopny pochopit slávu kaniṣṭha-adhikārīho v rámci oddané služby, nenacházejí chválu pro pokročilejší střední úroveň a nemohou ani začít chápat nejpokročilejší úroveň uttama-adhikārīho. Tyto nešťastné duše přitahované neosobní māyāvādskou spekulací vĕrnĕ následují příkladu Kaṁsy, Aghy, Baky and Pūtany, a jsou proto Pánem Śrī Harim zabiti. Společnost smyslových požitkářu proto nejeví zájem o službu lotosovým nohám Nejvyššího Pána a podle individuální zvrácené představy o takzvaném vlastním zájmu si každý materialista vybírá své vlastní neštĕstí v podobĕ opakovaného rození a umírání v různých druzích hmotných tĕl. Existuje 8 400 000 druhů hmotných tĕl a materialistické živé bytosti si vybírají určitou příchuť zrození, nemoci, stáří a smrti, které si chtĕjí přivodit pod vlivem halucinace takzvaného hmotného pokroku.

Uvádí se příklad chtivého muže, který pod vlivem své sexuální touhy vidí v celém svĕtĕ pouze smyslné ženy. Podobnĕ vidí čistý oddaný Kṛṣṇy všude jen vĕdomí Kṛṣṇy, i když může být dočasnĕ zakryto. Každý tak vidí svĕt podle toho, jaký je sám (ātmavan manyate jagat). Na základĕ toho může nĕkdo namítnout, že vidĕní mahā-bhagavaty je také klamné, protože všude v Bhāgavatamu již bylo řečeno, že ti, kdo jsou podmínĕni třemi kvalitami hmotné přírody, si Kṛṣṇu vůbec neuvĕdomují a ve skutečnosti jsou vůči Nĕmu nepřátelští. I když se však může zdát, že je podmínĕná živá bytost vůči Kṛṣṇovi nepřátelská, vĕčným a nemĕnným faktem zůstává, že každá živá bytost je Kṛṣṇovou nedílnou částí. Její extatická láska ke Kṛṣṇovi může být sice nyní zahalena vlivem māyi, ale bezpříčinnou milostí Nejvyšší Osobnosti Božství bude podmínĕná duše postupnĕ povýšena na úroveň vĕdomí Kṛṣṇy.

Každý ve skutečnosti trpí bolestmi odloučení od Kṛṣṇy. Protože si podmínĕná duše představuje, že s Kṛṣṇou nemá vĕčný vztah, nemůže přijít na to, že veškeré její utrpení má svou příčinu v tomto odloučení. Tomu se říká māyā, neboli „to, co neexistuje“. Myslet si, že utrpení přichází z nĕčeho jiného než z odloučení od Kṛṣṇy, znamená podléhat iluzi. Když tedy čistý oddaný vidí živé bytosti trpící v tomto svĕtĕ, správnĕ cítí, že ostatní trpí odloučením od Kṛṣṇy stejnĕ jako on. Rozdíl je v tom, že čistý oddaný je schopen správnĕ určit příčinu svého zlomeného srdce, kdežto podmínĕná duše zmatená māyou svůj vĕčný vztah s Kṛṣṇou a neomezenou bolest pocházející ze zanedbávání tohoto vztahu nechápe.

Śrīla Jīva Gosvāmī citoval následující verše, které líčí extatické pocity tĕch nevznešenĕjších oddaných Pána. V desátém zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (10.35.9) promlouvají vrajské bohynĕ takto:

„Zdálo se, že rostliny a stromy v lese s vĕtvemi ohnutými tíhou kvĕtů a ovoce ve svých srdcích projevily Pána Viṣṇua. Na svých tĕlech projevovaly erupce extatické lásky v podobĕ proudů vytékajícího medu.“ Jinde v desátém zpĕvu (Bhāg. 10.21.15) je řečeno:

„Po zaslechnutí písnĕ flétny Pána Mukundy zastavily řeky svůj tok, i když podle přítomnosti vírů bylo možné vnímat jejich mysl. Řeky potom pažemi svých vln a pomocí lotosových kvĕtů uchopily Murāriho lotosové nohy a tak byl chycen v jejich objetí.“ V poslední kapitole desátého zpĕvu (10.90.15) se královny ze Dvāraky modlí takto:

„Drahý kurarī, je pozdĕ v noci a všichni spí. Na celém svĕtĕ je nyní ticho a klid. Spí i Nejvyšší Osobnost Božství, i když Jeho poznání není za žádných okolností narušeno. Proč tedy nespíš ty? Proč takto celou noc naříkáš? Jsi snad drahý příteli také přitahován lotosovýma očima Nejvyšší Osobnosti Božství a Jeho sladkými úsmĕvy a poutavými slovy tak jako my? Působí ti také tyto činnosti Nejvyšší Osobnosti Božství bolest v srdci tak jako nám?“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dává jako příklad uttama-adhikārīho matku Yaśodu, protože bĕhem Pánovy Vṛndāvana līly v Kṛṣṇových ústech vidĕla všechny živé bytosti.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři také poukazuje: atra paśyed iti tathā darśana-yogyataiva vivakṣitā, na tu tathā darśanasya sārva-kālikatā. „V tomto verši slovo paśyet neboli ,musí vidĕt̀ neznamená, že v každém okamžiku vidí podobu Kṛṣṇy. Spíše to znamená, že dosáhl vznešené úrovnĕ oddané služby na které je hoden či schopen vidĕt Kṛṣṇovu podobu.“ Pokud by mĕli být za uttama-adhikārī považováni pouze ti, kdo Kṛṣṇovu podobu vidí neustále, potom by jimi nemohli být Nārada, Vyāsa a Śukadeva, protože oni Kṛṣṇu neustále všude okolo nevidí. Nārada, Vyāsa a Śukadeva samozřejmĕ za oddané na nejvyšší úrovni čisté oddané služby považováni jsou, a proto tou skutečnou kvalifikací je tad-didṛkṣādhikya, velmi silná touha Pána vidĕt. Výrok Bhagavad-gīty, že oddaný by mĕl vidĕt Kṛṣṇu všude (yo māṁ paśyati sarvatra), lze tedy chápat na příkladu chtivého muže, který si přestavuje, že svĕt je plný krásných žen. Mĕli bychom proto vyvinout takovou transcendentální touhu vidĕt Pána, že v celém vesmíru nebudeme vnímat nic jiného než Kṛṣṇa a Jeho energii. Vāsudevaḥ sarvam iti. V korespondenci Śrīly Prabhupādy s profesorem J. F. Staalem z Kalifornské univerzity z roku 1969 Śrīla Prabhupāda tvrdí, že všichni jeho žáci, kteří přísnĕ následují intenzívní program rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy, jsou ve skutečnosti sudurlabha-mahātmové, kteří vidí vāsudevaḥ sarvam. Jinými slovy, pokud je tedy nĕkdo neustále zamĕstnán rozvojem vĕdomí Kṛṣṇy se silnou touhou potĕšit Pána a jednoho dne získat Jeho společnost, je třeba vĕdĕt, že v jeho životĕ není nic jiného než Kṛṣṇa. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura nás ale varuje, že pouhé teoretické či akademické pochopení toho, že Kṛṣṇa je vším, z nás nedĕlá prvotřídní oddané. Musíme skutečnĕ rozvinout lásku ke Kṛṣṇovi. Z toho můžeme prakticky pochopit, že každý, kdo s nadšením přijme program rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy a dychtivĕ se podílí na kazatelských činnostech Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Kṛṣṇy, jedná na úrovni madhyama-adhikārīho. Když je takový oddaný přemožen touhou sloužit Kṛṣṇovi a sdružovat se s Ním do té míry, že už jej nepřitahuje nic jiného ve vesmíru, mĕl by být znám jako uttama-adhikārī vaiṣṇava, jak uvádí tento verš.