SLOKA 47

Śrīla Madhvācārya vysvĕtluje, že ten, kdo je na nejnižší úrovni oddané služby, uctívá Božstvo v chrámu, ale není si vĕdom toho, že Nejvyšší Osobnost Božství je ve skutečnosti všeprostupující. Stejnou mentalitu lze vidĕt v západních zemích, kde se lidé doma i na ulici dopouští všemožných hříšných činností, ale potom jdou zbožnĕ do kostela a modlí se k Bohu o milost. Bůh je však ve skutečnosti v našem domovĕ, na ulici, v naší kanceláři, v lese, zkrátka všude, a proto by mĕl být také všude uctíván oddanou službou Jeho lotosovým nohám. Ve verši 41 této kapitoly se uvádí:

„Oddaný by nemĕl vidĕt nic jako oddĕlené od Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇy. Éter, oheň, vzduch, voda, zemĕ, slunce a ostatní tĕlesa, všechny živé bytosti, svĕtové strany, stromy a další rostliny, řeky a oceány – vše, co oddaný vnímá, by mĕl považovat za expanzi Kṛṣṇy. Když takto vidí vše, co ve stvoření existuje, jako tĕlo Nejvyššího Pána Hariho, mĕl by se celé expanzi Pánova tĕla upřímnĕ a s úctou klanĕt.“ To je vize oddaného Pána na úrovni mahā-bhagavaty.

Śrīla Madhvācārya uvádí, že madhyama-adhikārī, oddaný na střední úrovni, vidí Nejvyšší Osobnost Božství jako příčinu všech příčin, a proto Pánu dává svou lásku. Je upřímným přítelem ostatních oddaných, je milostivý k nevĕdomým a vyhýbá se ateistům. Jeho realizace všeprostupujícího rysu Nejvyššího Pána je však nedokonalá (tad-vaśatvaṁ na jānāti sarvasya jagato 'pi tu). Chápe sice, že každý je v konečném smyslu určen k tomu, aby byl oddaným Pána, a snaží se vše používat ve službĕ Kṛṣṇovi, protože si uvĕdomuje, že Pánu vše patří, ale může být zmaten společností ateistických lidí.

Śrīla Madhvācārya uvádí: arcāyām eva saṁsthitam viṣṇum jñātvā tad-anyatra naiva jānāti yaḥ pumān. Kaniṣṭha-adhikārī nemá ponĕtí o tom, že Nejvyšší Pán má moc být přítomen mimo kostel či chrám. Navíc je pyšný na své chrámové uctívání (ātmano bhakti-darpataḥ) a nedovede si ani představit, že by byl nĕkdo zbožnĕjší než on. Není si ani vĕdom toho, že ostatní oddaní jsou pokročilejší. Nemůže proto rozumĕt standardům oddané služby na úrovni madhyama a uttama a nĕkdy z pýchy pokročilejší oddané Pána pomlouvá, přehlíží je nebo jednoduše nechápe jejich vznešené postavení kazatelů či plnĕ seberealizovaných duší.

Dalším příznakem kaniṣṭha-adhikārīho je jeho okouzlení hmotnými vlastnostmi takzvaných významných materialistických osob. Protože se sám nachází v tĕlesném pojetí života, je přitahován hmotným bohatstvím a snižuje tak postavení Nejvyššího Pána Viṣṇua. Je proto rozrušen, když oddaný druhé třídy kritizuje ty, kteří Pánu oddáni nejsou a ve jménu soucitu či laskavosti schvaluje neoddané činnosti takových materialistů. Protože si není vĕdom vyšších úrovní oddané služby a neomezené transcendentální blaženosti vĕdomí Kṛṣṇy, vidí oddanou službu pouze jako náboženský rys života, ale také si myslí, že život má mnoho dalších příjemných a hodnotných rysů mimo rámec oddané služby. Rozzlobí se proto, když oddaní druhé třídy, kteří realizují, že Kṛṣṇa je vším, kritizují neoddané. Madhvācārya říká, že taková osoba je díky své počáteční víře v Kṛṣṇu považována za oddaného, ale bhaktādhamu, oddaného na nejnižší úrovni. Pokud tito materialističtí oddaní následují usmĕrňující zásady uctívání Božstev, postupnĕ se povznesou na vyšší úroveň, až se nakonec stanou čistými oddanými, pokud se nebudou nedopouštĕt přestupků proti ostatním oddaným, což jejich pokrok zastaví.

Śrīla Madhvācārya říká: tad-bhaktānām upekṣakāḥ kuryur viṣṇāv api dveṣam. Ti, kdo přehlížejí nebo jsou lhostejní k oddaným Pána, se dopouštĕjí přestupku u lotosových nohou Viṣṇua. O oddanou službu budou připraveni také ti, kdo nemají v úctĕ polobohy. Budou nuceni opakovanĕ procházet saṁsārou, kolobĕhem rození a umírání. Pūjyā devās tataḥ sadā: polobohům je třeba vždy prokazovat úctu, protože jsou oddanými Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo závidí polobohům, závidí také Nejvyšší Osobnosti Božství a naopak ten, kdo polobohům prokazuje upřímnou úctu, uznává vůli Nejvyššího Pána. Vaiṣṇava si pošetile nemyslí, že existuje mnoho bohů. Ví, že Nejvyšší Osobnost Božství je jen jedna. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je však mnohokrát opakováno, že Pán má v tomto hmotném svĕtĕ misi, kterou je napravit podmínĕné živé bytosti pomocí krutých přírodních zákonů. V rámci této Jeho mise jsou polobozi považováni za údy Pánova tĕla. V Bhagavad-gītĕ (7.20) je uvedeno:

„Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle příslušných pravidel a usmĕrnĕní.“ Existuje však mnoho příkladů oddaných, kteří uctívali polobohy, aby získali požehnání sloužit Pánu Kṛṣṇovi. Gopī uctívaly polobohy, aby získaly Kṛṣṇu, a Rukmiṇīdevī v den své svatby také uctívala polobohy, přičemž jejím jediným cílem byl Kṛṣṇa. Dokonce i dnes se kazatelé tohoto hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy vĕnují důležitým lidem s veškerou vlídností a diplomacií, aby tito bohatí a vlivní lidé zamĕstnali své schopnosti v oddané službĕ Kṛṣṇovi, v oslavování Kṛṣṇy po celém svĕtĕ. Prokazovat veškerou úctu polobohům za účelem poskytnutí veškerých podmínek pro oddanou službu Kṛṣṇovi není v rozporu se zásadami bhakti-mārgy, i když dnes upadlo i toto uctívání polobohů. Caitanya Mahāprabhu proto jako jediný schůdný způsob pro tento vĕk doporučil hari-nāma saṅkīrtana, zpívání svatých jmen Kṛṣṇy. Oddaný Pána by ale nemĕl pokyny Bhagavad-gīty namířené proti uctívání polobohů překrucovat jako záminku k urážení polobohů, pravých vaiṣṇavů.

Śrīla Madhvācārya poznamenává:

„Všichni polobozi jsou výjimečnĕ nepřátelští vůči tomu, kdo nectí Pána Viṣṇua. Takovou osobu Pán i polobozi uvrhnou do tĕch nejtemnĕjších končin.“ Z tohoto výroku Śrīly Madhvācāryi lze pochopit oddané rozpoložení polobohů. Je řečeno, že na nejvyšší úrovni osvobození dosažené uttama-adhikārīm, nejvznešenĕjším oddaným Pána, si oddaný užívá transcendentální blaženosti v přímé společnosti Nejvyššího Pána a polobohů.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho je kaniṣṭha-adhikārī pro praktické kázání nepoužitelný, dokud nedospĕje na vyšší úroveň pochopení, protože není schopen projevovat úctu obyčejným živým bytostem, které nejsou ani oddanými. Śrīla Jīva Gosvāmī říká: iyaṁ ca śraddhā na śāstrārthāvadhāraṇa-jātā. Protože víra kaniṣṭha-adhikārīho není založena na výrocích védské literatury, nedokáže pochopit vznešené postavení Nejvyšší Osobnosti Božství v srdcích všech bytostí. Nemůže tedy projevit skutečnou lásku k Bohu, ani nedokáže pochopit vznešené postavení oddaných Pána. Kṛṣṇa je tak slavný, že Jeho důvĕrní společníci musí být také slavní. To však kaniṣṭha-adhikārī neví. Kaniṣṭha-adhikārīmu schází i základní vlastnost vaiṣṇavy, kterou je prokazovat úctu druhým (amāninā mānadena kīrtanīyaḥ sadā hariḥ). Pokud má však tato osoba víru ve védskou literaturu a snaží se pochopit výroky Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu, bude postupnĕ povýšena na druhou a první úroveň oddané služby.

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura by se mĕl kaniṣṭha-adhikārī velmi vážnĕ vĕnovat pravidelnému uctívání Božstev. Božstvo je specifickou inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Kṛṣṇa se může před tím, kdo Jej uctívá, zjevit v pĕti různých projevech, a to ve své původní podobĕ Kṛṣṇy, (para), ve svých čtyřnásobných expanzích (vyūha), ve svých inkarnacích určených k zábavám (vaibhava), jako Nadduše (antaryāmī) a jako Božstvo (arcā). V podobĕ Božstva (arcā) je Nadduše, která je také zahrnuta v Pánových podobách určených k zábavám (vaibhava). Vaibhava-prakāśa Nejvyššího Pána vyvĕrá z catur-vyūhy. Tato Pánova čtyřnásobná expanze se nachází ve svrchované pravdĕ, Vāsudevovi, jenž se nachází ve svayaṁ-prakāśa-tattvĕ. Tato svayaṁ-prakāśa se skládá z expanzí svrchované svayaṁ-rūpa-tattvy, původní podoby Kṛṣṇy na Goloce Vṛndāvanu v duchovním nebi. Tato posloupnost expanzí Nejvyššího Pána v duchovním svĕtĕ je realizována dokonce i v hmotném svĕtĕ, a to podle míry dychtivosti Pánu sloužit. Začátečník na nejnižší úrovni oddané služby by se tedy mĕl snažit zasvĕtit všechny své činnosti uspokojení Pána a zdokonalovat se v uctívání Kṛṣṇy v chrámu.

Všechny výše zmínĕné úplné části Nejvyššího Pána sestupují podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura do tohoto svĕta a vstupují do Božstva, které působí jako Nadduše, protože vaiṣṇavu doprovází v jeho každodenním životĕ. Pánovy expanze vaibhava určené k zábavám sestupují v určitých časových obdobích (rāmādi-mūrtiṣu kalā-niyamena tiṣṭhan), ale Nadduše a Božstvo jsou neustále dostupné pro duchovní pokrok oddaných v tomto svĕtĕ. Na úrovni madhyama-adhikārī již oddaný expanze Pána chápe, ale u kaniṣṭha-adhikārīho je veškeré poznání o Pánu omezeno na Božstvo. Kṛṣṇa je však tak milostivý, že kvůli povzbuzení i té nejnižší třídy vaiṣṇavů, zhustí veškeré své podoby do Božstva, aby tak mohl jeho prostřednictvím kaniṣṭha-adhikārī uctívat všechny podoby Pána. S tím, jak oddaný dĕlá pokrok, může tyto podoby poznat tak, jak se zjevují v tomto i v duchovním svĕtĕ.

Dokud oddaný setrvává na třetí úrovni, není schopen transcendentálnĕ ocenit blaženou realitu toho, co má vztah k Nejvyššímu Pánu. Śrī Caitanya Mahāprabhu byl nesmírnĕ spokojen s králem Pratāparudrou, který když obdržel kousek Pánova svrchního šatu, okamžitĕ jej instaloval jako Božstvo a začal jej uctívat jako Pána samotného. Pán Śiva osobnĕ prohlásil: tasmād parataraṁ devi tadīyānāṁ samarcanam. Uctívání předmĕtů souvisejících s Pánem, Jeho doprovodu či oddaných je ještĕ lepší než uctívání Pána, protože z toho má Pán vĕtší radost než když je uctíván sám.

To, že kaniṣṭha-adhikārī není schopen ocenit Pánovy oddané, společníky a předmĕty je podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho známkou toho, že je takový materialistický vaiṣṇava stále ovlivnĕn spekulativním chápáním karma-vadīch a māyāvādīch neboli tĕch, kdo jsou oddáni uspokojování smyslů a neosobní spekulaci o Absolutním. Śrīla Prabhupāda často říkal, že pouze impersonalisté chtĕjí vidĕt Kṛṣṇu samotného; my chceme vidĕt Kṛṣṇu spolu s Jeho kravami, přáteli, rodiči, gopīmi, flétnou, klenoty, lesní scenérií a tak dále. Kṛṣṇa je ve vṛndāvanském prostředí nádherný. Je to právĕ vṛndāvanská zemĕ, kde Pán Kṛṣṇa obklopen svými mnoha překrásnými společníky projevuje svoji vznešenou nepopsatelnou krásu. Podobnĕ je výjimečná milost Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, projevena v činnostech Jeho čistých oddaných, kteří nesobecky cestují po vesmíru, aby na hlavy podmínĕných duší rozdávali zrnka prachu z Kṛṣṇových lotosových nohou. Ten, kdo se nezajímá o Pánovy předmĕty, společníky a oddané, má zakrnĕlé pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství, což musí být způsobeno znečištĕním v podobĕ neosobního a smyslného chápání života.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že človĕk zrealizuje skutečnou povahu Pánova transcendentálního jména a manter a pouto jeho materialistické mentality se uvolní až po stovkách životů vĕrného uctívání Božstva Pána Vāsudevy s vnĕjšími předmĕty. Když tak kaniṣṭha-adhikārī postupnĕ začne vnímat mentální činnosti oddaného a snaží se vážnĕ pokročit na vyšší úroveň, jeho materialistické představy samy zmizí. Tehdy prokazuje láskyplnou službu Nejvyšší Osobnosti Božství a přátelí se s oddanými, kteří jsou Pánovými nejdražšími syny. Oceňováním všestrannosti oddané služby Kṛṣṇovi začne velmi dychtit, aby zapojil do služby Pánu ostatní nevinné lidi. S dalším podstatným pokrokem začíná být nepřátelský ke všemu a ke všem, kdo překážejí jeho pokroku v oddaném životĕ, a tak se vyhýbá ateistickým lidem, kteří nejsou schopni přijmout dobré rady.

Mezinárodní společnost pro vĕdomí Kṛṣṇy založená Jeho Božskou Milostí Oṁ Viṣṇupādou Paramahaṁsou Parivrājakācāryou 108 Śrī Śrīmad Bhaktivedantou Swamim Prabhupādou je tak příznivá, že každý, kdo této společnosti nĕjak pomůže, se okamžitĕ zapojuje do Pánovy kazatelské činnosti. Členové této společnosti proto mají výbornou příležitost rychle postoupit na druhou úroveň oddané služby. Pokud se však nĕkdo ve jménu vĕdomí Kṛṣṇy vzdá kázání a místo toho pouze sbírá prostředky na svoje živobytí, projevuje určitý druh závisti vůči ostatním živým bytostem, což je znakem třetí úrovnĕ. Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura jsou verše 45 až 47 odpovĕdí na dvĕ otázky krále Nimiho: „Jaká je povaha oddané služby Pánu?“ a „Jaké jsou zvláštní povinnosti vaiṣṇavů?“