SLOKA 48

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho je postavení uttama-adhikārīho neboli prvotřídního oddaného Pána tak úctyhodné, že dalších osm veršů popisuje jeho další vlastnosti. Musí nám být jasné, že dokud nepřijdeme do styku s lotosovýma nohama Pánova čistého odaného, bude nesmírnĕ tĕžké pochopit cestu osvobození z hmotné iluze. V pátém verši Śrī Upadeśāmṛty Śrīla Rūpa Gosvāmī uvedl: śuśrūṣayā bhajana-vijñam ananyam anya-nindādi-śūnya-hṛdam īpsita-saṅga-labdhyā: „Je třeba se sdružovat s čistým oddaným pokročilým v neochvĕjné oddané službĕ, jehož srdce je zcela zbaveno touhy kritizovat druhé, a vĕrnĕ mu sloužit.“ Śrīla Prabhupāda to komentuje takto: „Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto verši nabádá oddaného, aby byl inteligentní a rozlišoval mezi kaniṣṭha-adhikārīm, madhyama-adhikārīm a uttama-adhikārīm. Vaiṣṇava-začátečník i vaiṣṇava na střední úrovni sice mohou přijímat žáky, ale tito žáci musí být na stejné úrovni a je třeba vĕdĕt, že pod tímto nedostatečným vedením nebudou moci úspĕšnĕ pokračovat ke konečnému cíli života. Žák si proto musí dávat dobrý pozor na to, aby za svého duchovního učitele přijal uttama-adhikārīho.“ Z tohoto důvodu budou nyní uvedeny další znaky, aby podmínĕná duše, která se chce vrátit domů, zpátky k Bohu, mohla správnĕ rozpoznat pravého duchovního mistra.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho a Śrīly Jīvy Gosvāmīho je společnost čistého oddaného Pána tak důležitá, že je nyní, po definici různých úrovní oddané služby, přidáno osm dalších veršů týkajících se vlastností čistého oddaného, aby se v tomto ohledu studenti Śrīmad-Bhāgavatamu nedopustili chyby. Také Arjuna se ve druhé kapitole Bhagavad-gīty ptá Kṛṣṇy na příznaky toho, kdo si je zcela vĕdom Kṛṣṇy a Kṛṣṇa obšírnĕ vysvĕtlil příznaky prajñā pratiṣṭhity neboli osoby neochvĕjné ve vĕdomí Kṛṣṇy.

Specifickou vlastností zmínĕnou v tomto verši je viṣṇor māyām idaṁ paśyan: oddaný by mĕl vidĕt celý hmotný vesmír jako výtvor Pánovy klamné energie. Nepřipadá v úvahu, abychom truchlili nebo se radovali z nĕčeho, co je vlastnictvím Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto svĕtĕ človĕk obvykle naříká, když ztratí nĕco vytouženého, a raduje se, když objekt svého přání získá. Čistý oddaný však žádnou osobní touhu nemá (kṛṣṇa-bhakta niṣkāma  —  ataeva ̀śānta'), proto jakýkoliv zisk nebo ztráta nepřipadají v úvahu. Pán říká v Bhagavad-gītā (18.54):

„Ten, kdo je v tomto transcendentálním postavení, se okamžitĕ dostává na úroveň Nejvyššího Brahmanu a je plný radosti. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží a je naklonĕn všem živým bytostem stejnĕ. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mnĕ.“ Také Pán Śiva řekl své ženĕ Pārvatī, když opĕvoval povahu krále Citraketua:

„Oddaní, kteří jsou zamĕstnaní výhradnĕ oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství, Nārāyaṇovi, se nikdy nebojí žádných životních podmínek. Nebeské planety, osvobození a pekelné planety pro nĕ znamenají jedno a totéž, neboť je zajímá pouze služba Pánu.“ (Bhāg. 6.17.28)

Tento stav naprostého uspokojení v oddané službĕ Kṛṣṇovi není žádný mentální výmysl dosažený umĕlou meditací, ale výsledek zkušenosti s vyšší povahou Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je zdrojem transcendentální blaženosti. V Bhagavad-gītĕ (2.59) je uvedeno: rasa-varjaṁ raso 'py asya paraṁ dṛṣṭvā nivartate. Když se impersonalisté a voidisté snaží umĕle ze své mysli vytĕsnit hmotné vĕci, podstupují ve svých meditacích velké tĕžkosti a utrpení.

Podle Pána Kṛṣṇy lze neosobního osvobození dosáhnout pouze s velkým nepohodlím a utrpením, protože každá živá bytost je jako nedílná část Nejvyšší Osoby, Kṛṣṇy, také vĕčnĕ osobou. Představa zavržení vlastní identity je reakcí na velké zklamání způsobené hmotným egoismem. To není pozitivní cesta. Pokud nĕkdo trpí nesnesitelnou bolestí ruky, může souhlasit s amputací ruky, ale skutečným řešením je odstranit infekci, aby se mohla zdravá ruka stát zdrojem radosti. Podobnĕ je zdrojem neomezené radosti i ego neboli pojetí „já jsem,“ když víme, co jsme – služebníci Kṛṣṇy. Neosobní meditace je suchá a strastiplná. Čistý oddaný realizuje, že je vĕčnou osobou, nedílnou částí Nejvyšší Osoby, Pána Kṛṣṇy, a že má jako syn Boha výsadu účastnit se extatických vĕčných zábav Nejvyššího Pána, milovat Kṛṣṇu a vĕčnĕ si s Ním hrát. Pro tohoto oddaného je bledá hmotná příroda, která je pouhým zvráceným odrazem duchovního svĕta, naprosto nezajímavá. Ten, kdo je zcela připoután ke Kṛṣṇovi a nezajímá se o hmotné projevy māyi, proto může být považován za bhāgavatottamu, čistého oddaného Pána, jak bylo popsáno v předchozím verši (bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca).

Śrīla Madhvācārya řekl, viṣṇor māyāṁ viṣṇv-icchādhīnām: „Slova viṣṇor māyām v tomto verši naznačují, že klamná energie zůstává vždy závislá na vůli Pána Viṣṇua.“ Také Brahma-saṁhitā (5.44) říká: sṛṣṭi-sthiti-pralaya-sādhana-śaktir ekā chāyeva yasya bhuvanāni bibharti durgā. Māyā je jako stín Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a slouží Mu při tvoření, udržování a ničení tohoto svĕta. Klamná energie Pána nemá nezávislou moc, ale mate živé bytosti podle Pánovy touhy tak jako se stín nemůže pohybovat nezávisle, ale následuje podstatu, která jej vrhá. Jedním z Kṛṣṇových majestátů je svrchovaná odpoutanost; když na Nĕho chce živá bytost zapomenout, Kṛṣṇa okamžitĕ použije svou klamnou energii, aby pošetilost živé bytosti umožnil.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho slova gṛhītvāpīndriyair arthān naznačují, že se čistý oddaný Pána nesnaží jednání v tomto svĕtĕ ukončit; naopak své smysly používá ve službĕ Pánovi smyslů, Hṛṣīkeśovi. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate. Śrīla Rūpa Gosvāmī řekl, že odříkání toho, kdo se zříká hmotných vĕcí příznivých pro oddanou službu Kṛṣṇovi, protože je považuje za hmotné a tedy za překážku na cestĕ duchovního pokroku, je pouze phalgu-vairāgya neboli nezralé a nedokonalé. Naopak ten, kdo všechny hmotné vĕci přijímá pro službu Kṛṣṇovi bez jakékoliv osobní touhy po uspokojení smyslů, je opravdu odříkavý (yuktaṁ vairāgyam ucyate).

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v komentáři k tomuto verši varuje, že ten, kdo projevuje závist vůči kterékoliv ze tří úrovní oddaných – uttama-adhikārīmu, madhyama-adhikārīmu nebo kaniṣṭha-adhikārīmu – poklesne na úroveň impersonalismu a ztratí veškerou schopnost prospĕt druhým či sobĕ. Ti, kdo se snaží pokročit v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy, by proto svoji transcendentální zkušenost nemĕli ohrožovat zbytečným kritizováním ostatních vaiṣṇavů. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že ten, kdo se zříká hmotných vĕcí příznivých pro službu Pánu (phalgu-vairāgya), riskuje, že bude znečištĕn neosobní filozofií. Pokud se však přidrží zásady yukta-vairāgya, zamĕstnat vše pro Kṛṣṇu bez osobní touhy, může zůstat uchránĕn nebezpečí hmotného smyslového požitku a postupnĕ dospĕt na úroveň mahā-bhāgavaty, která je popsána v tomto verši.