SLOKA 51

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho poukazuje slovo janma („dobrý původ“) na takové třídy, jako jsou mūrdhāvasiktové (dĕti brāhmaṇských otců a kṣatriyských matek) a ambaṣṭhové (dĕti brāhmaṇských otců a vaiśyovských matek), které jsou obĕ anuloma, protože otec je z vyšší třídy. Manželství, ve kterých je matka z vyšší třídy než otec, se nazývá pratiloma. V každém případĕ se ten, kdo je pyšný na svůj takzvaný výjimečný původ, nepochybnĕ nachází v tĕlesném pojetí života. Zrození v jakémkoliv hmotném tĕle je vážným problémem, který je třeba vyřešit odevzdáním se Nejvyšší Osobnosti Božství. Tím se človĕk osvobodí ze zlatých pout takzvaného ušlechtilého hmotného tĕla.

Kaniṣṭha-adhikārī si podle Śríly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Gosvāmīho myslí, že karma-miśra bhakti, neboli oddaná služba smíšená s hmotným úsilím, je vrcholem duchovního života a lpĕjí na verších jako je tento:

„Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Viṣṇu, je uctíván správným konáním předepsaných povinností v systému vareṇ a āśramů. Není jiný způsob, jak uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Človĕk proto musí žít ve společnosti čtyř vareṇ a āśramů.“ (Viṣṇu Purāṇa 3.8.9) Myslí si proto, že nejvyšší úrovní lidského života je hmotná činnost, z níž se část plodů obĕtuje Bohu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že je mnoho písem zvaných smṛti, která tuto smíšenou oddanou službu podporují. Materialističtí oddaní potom ze sobecké připoutanosti ke svému tĕlu tyto knihy využívají jako záminku k urážení svatého jména Pána. Myslí si, že významné postavení podle původu v systému varṇāśrama a takzvané zbožné činnosti jsou nezbytným předpokladem úspĕchu v životĕ.

Ti, kdo přijali opravdu útočištĕ ve svatém jménĕ Kṛṣṇy, se však svým původem v hmotném svĕtĕ nechlubí, ani nejsou pyšní na svou takzvanou zručnost v hmotných činnostech. Dokud je nĕčí mentalita zatížena hmotnými označeními v rámci varṇāśramského systému, má pramalou nadĕji, že se osvobodí z otroctví hmoty a stane se drahým Pánu. Caitanya Mahāprabhu v této souvislosti důraznĕ prohlásil, že se nemůže ztotožnit s žádným varṇāśramským označením, jako jsou například velký intelektuál či knĕz, odvážný bojovník v Pánovĕ armádĕ, vynikající podnikatel, který vydĕlává pro Pána, či dĕlník tvrdĕ pracující pro Pána. Caitanya Mahāprabhu se nedokázal ztotožnit ani s rolí poctivého brahmacārīho, šlechetného hospodáře či vznešeného sannyāsīho. Tato označení odrážejí hmotnou pýchu, která může proniknout do oddané služby. I když může oddaný vykonávat bĕžné povinnosti varṇāśramy, jeho jediným označením je gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ, vĕčný služebník služebníka, který slouží služebníkovi Pána Kṛṣṇy, vládce gopī.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že jakmile oddaný pochopí, že je proces bhakti-yogy sám o sobĕ úplný, a pohrouží se do naslouchání a opĕvování slávy Pána, nejvýše milostivá Osobnost Božství si tohoto prvotřídního oddaného s láskou posadí na svůj klín. Nejvyššího Pána lze potĕšit pouze ryzí oddaností a ne jakýmkoliv jednáním hrubohmotného tĕla složeného z pĕti hmotných prvků nebo jemnohmotného tĕla složeného z nespočetných spekulací a nesmyslné pýchy. Jinými slovy, Pána Kṛṣṇu nelze nikdy potĕšit takzvaným ušlechtilým tĕlem, které je určeno za potravu červům nebo supům. Ten, kdo je pyšný na svůj hmotný původ a takzvané zbožné činnosti, na základĕ této pýchy postupnĕ rozvine neosobní mentalitu pouhého zříkání se plodů práce nebo karmī mentalitu užívání si tĕchto plodů. Ani karmī ani jñānī spekulanti si nejsou vĕdomi toho, že plody práce ve skutečnosti patří Kṛṣṇovi. Závĕrem je, že človĕk by se mĕl velmi pečlivĕ vzdát veškeré pýchy a neustále myslet na to, že je pokorným služebníkem Kṛṣṇy, jak řekl Caitanya Mahāprabhu: amāninā mānadena kīrtanīyaḥ sadā hariḥ.