SLOKA 52
na yasya svaḥ para iti
vitteṣv ātmani vā bhidā
sarva-bhūta-samaḥ śāntaḥ
sa vai bhāgavatottamaḥ
na — není; yasya — čí; svaḥ paraḥ iti — „moje“ a „nĕkoho jiného“; vitteṣu — o svém majetku; ātmani — o svém tĕle; vā — nebo; bhidā — uvažováním v rámci duality; sarva-bhūta — ke všem živým bytostem; samaḥ — stejný; śāntaḥ — klidný; saḥ — ten; vai — opravdu; bhāgavata-uttamaḥ — nejlepší z oddaných.
Když se oddaný zbaví sobeckého pojetí, kdy si myslí „Toto je můj majetek a to je jeho“, a nezajímá se již o radosti svého hmotného tĕla a není lhostejný k nepohodlí druhých, bude naprosto klidný a spokojený. Bude se jednoduše považovat za jednu ze všech živých bytostí, které jsou rovnocennými nedílnými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství. O tomto spokojeném vaiṣṇavovi se říká, že se nachází na nejvyšší úrovni oddané služby.
Vize popsaná frází sarva-bhūta-samaḥ, „vidĕt všechny živé bytosti stejnĕ“, nezahrnuje vizi Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje z Hari-vaṁśi:
na kvāpi jīvaṁ viṣṇutve
saṁsṛtau mokṣa eva ca
„Nikdo by za žádných okolností nemĕl považovat živou bytost, ať v podmínĕném či osvobozeném stavu, za rovnou Pánu Viṣṇuovi.“ Neosobní spekulativní filozofové si rádi představují, že v naší současné iluzi vypadáme jako individuální bytosti, ale po osvobození splyneme s Bohem a budeme Bůh. Tito lidé, u nichž je přání otcem myšlenky, nedokáží rozumnĕ vysvĕtlit, jak se všemocný Bůh dostal do tak trapné situace, kdy musí jít do yogového studia, platit poplatky, mačkat si nos a pronášet mantry, aby obnovil svoji božskost. Védy uvádĕjí: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān. Individualita či pluralita živých bytostí není výtvorem hmotné existence. Slovo nityānām poukazující na pluralitu vĕčných bytostí jasnĕ naznačuje, že živé bytosti jsou vĕčnĕ individuálními nedílnými částmi Pána, který je jedinou výjimečnou bytostí, zde označenou jako ekaḥ. V Bhagavad-gītĕ (1.21) Arjuna Kṛṣṇovi řekl, rathaṁ sthāpaya me 'cyuta: „Můj drahý Acyuto, prosím zavez můj vůz mezi obĕ armády.“ Toto tĕlo je také ratha neboli vůz, a proto je nejlepším krokem požádat neomylného Pána, aby se o naše podmínĕné tĕlo postaral a vedl nás na cestĕ zpĕt do království Boha. Slovo acyuta znamená „neomylný“ nebo „ten, kdo nikdy nepoklesne“. Vzdĕlané a rozumné lidské bytosti si nebudou zahrávat s pošetilou myšlenkou, že všemocný a vševĕdoucí Bůh klopýtl a poklesl kvůli māyi. Naše vĕčné služebnické postavení u lotosových nohou Pána nemůže vymazat žádné množství zbožných přání.
Tuto skutečnost uvádí samotný Pán ve Varāha Purāṇĕ:
naivaṁ tvayānumantavyaṁ
jīvātmāham iti kvacit
sarvair guṇair su-sampannaṁ
daivaṁ māṁ jñātum arhasi
„Nikdy bys Mne nemĕl považovat za jednu z obyčejných živých bytostí kategorie jīva. Ve skutečnosti jsem zdrojem veškerého majestátu a božských vlastností, a proto bys mĕl pochopit, že jsem Nejvyšší Pán.“
Śrīla Jīva Gosvāmī i Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říkají, že tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu nezakazuje používat určité vĕci v Pánovĕ službĕ, protože oddanému je dovoleno používat všechny příznivé vĕci ve službĕ Pánu Kṛṣṇovi. Tomuto přijímání příznivých vĕcí pro službu Kṛṣṇovi se říká yukta-vairāgya. Śrīla Rūpa Gosvāmī říká, nirbandhaḥ kṛṣṇa-sambandhe: připoutat bychom se mĕli v Kṛṣṇovĕ zájmu, ne ve vlastním. Pokud nĕkdo tento verš vykládá tak, že bychom se nemĕli snažit ovládat žádnou hmotnou vĕc, i když je příznivá pro službu Kṛṣṇovi, podléhá špatnému pochopení zvanému phalgu-vairāgya neboli nezralé odříkání. Velcí králové jako Mahārāja Yudhiṣṭhira a Mahārāja Parīkṣit zamĕstnali ve službĕ Kṛṣṇovi celou zemi a jiní vaiṣṇavové celý vesmír. Zcela se však vzdali osobního vlastnického pocitu, což je bod zdůrazňovaný v tomto verši. Tak jako si dĕláme velkou starost ohlednĕ bolesti ve vlastním tĕle, mĕli bychom si dĕlat starost, abychom podmínĕné duše přivedli na úroveň oddané služby, a navždy tak odstranili jejich utrpení. To je skutečný význam nerozlišování mezi tĕly.