SLOKA 7

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho se Nārada Muni mohl zdráhat poučit Vasudevu z přirozené úcty k jeho vznešenému postavení Kṛṣṇova otce. Mohl si myslet, že Vasudeva již dosáhl dokonalosti vĕdomí Kṛṣṇy, a proto není třeba ho poučovat o oddané službĕ. Vasudeva však předvídal Nāradovu možnou zdráhavost, a proto ho výslovnĕ požádal, aby mu kázal o oddané službĕ Kṛṣṇovi. To je příznak čistého oddaného. Čistý oddaný se nikdy nepokládá za vznešeného. Naopak si pokornĕ myslí, že jeho oddaná služba je velmi nedokonalá, ale že Pán Kṛṣṇa ze své bezpříčinné milosti nĕjakým způsobem jeho nedokonalou oddanou službu přijímá. Caitanya Mahāprabhu v tomto ohledu prohlásil:

„Človĕk může zpívat svaté jméno Pána v pokorném rozpoložení mysli, kdy si připadá nižší než tráva na ulici. Mĕl by být tolerantnĕjší než strom, prostý veškeré pýchy a připravený vzdávat veškerou úctu druhým.“ (Śikṣāṣṭaka 3) Podmínĕné duše v hmotném svĕtĕ jsou pyšné na svůj takzvaný rodokmen. Tato pýcha je falešná, protože každý, kdo se narodil v hmotném svĕtĕ, je pokleslý, i v tĕch nejlepších případech. Vasudeva však rozhodnĕ pokleslý nebyl, protože se narodil v Kṛṣṇovĕ rodinĕ. Jelikož byl Kṛṣṇovým otcem, jeho postavení bylo velmi vznešené, ale byl čistým oddaným, a proto nezpychl, že má s Kṛṣṇou jedinečný vztah. Naopak si o sobĕ myslel, že má nedostatečné duchovní poznání, a využil příchodu Nārady Muniho, mocného kazatele nauky o vĕdomí Kṛṣṇy, tak, že se ho okamžitĕ začal ptát na oddanou službu. Tato jedinečná pokora Kṛṣṇova čistého oddaného je mnohem lepší než falešná pokora impersonalisty, který ve skutečnosti touží stát se rovnocenným Bohu, třebaže se navenek chová jako pokorná a svatá osoba.

Bhayam neboli strach je vyvolaný tím, když vidíme nĕco jiného než Kṛṣṇu (dvitīyābhiniveśataḥ). Vše je ve skutečnosti emanací z Nejvyšší Osobnosti Božství, jak uvádí Vedānta-sutra (janmādy asya yataḥ) a potvrzuje Bhagavad-gītā (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ, vāsudevaḥ sarvam iti, atd.). Kṛṣṇa je přejícím přítelem každé živé bytosti (suhṛdam sarva-bhūtānām). Jakmile se živá bytost vzdá své pomýlené snahy vzdorovat Nejvyšší Osobnosti Božství a odevzdá se Pánu, nabyde sebejistoty ve svém vĕčném vztahu s Kṛṣṇou. Odevzdaná duše skutečnĕ zažívá, že Kṛṣṇa je její přející přítel, a jelikož je tento přítel svrchovaným absolutním vládcem veškeré existence, není se čeho bát. Syn bohatého človĕka se jistĕ cítí sebejistý, když projíží po pozemcích svého otce. Podobnĕ se zplnomocnĕný zástupce vlády cítí sebejistý při plnĕní své povinnosti. Také oddaný Kṛṣṇy, který jedná jako zástupce Nejvyššího Pána, má sebedůvĕru, protože ví, že celé hmotné i duchovní stvoření každým okamžikem plnĕ podléhá vládĕ jeho laskavého pána. Neoddaný však popírá Kṛṣṇovo svrchované postavení, a proto si představuje, že existuje nĕco odlišného od Kṛṣṇy. Pokud si například vládní služebník myslí, že existuje nĕjaká nebezpečná překážka, se kterou si vláda nedokáže poradit, dostane strach. Pokud má dítĕ pocit, že existuje nĕjaká síla, kterou si otec nedokáže podrobit, zmocní se ho strach. Podobnĕ se i my bojíme, když se nepřirozenĕ domníváme, že existuje nĕco, co nespadá pod plnou kontrolu laskavého Pána. Tato představa nĕčeho druhého (jiného, než je Kṛṣṇa) se nazývá dvitīyābhiniveśa a okamžitĕ vytváří cizorodou atmosféru strachu, bhayam. Kṛṣṇa se nazývá abhayaṅkara, což znamená, že ničí veškerý strach v srdci svého oddaného.

Nĕkdy takzvaní učenci, pomatení mnoha lety neosobní spekulace a požitku z materialistického života, propadají obavám. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī přirovnává tyto rozrušené filozofy ke spoutanému supu v Chāndogya Upaniṣadĕ. Jelikož se tito spekulanti chtĕjí zbavit strachu, vymýšlejí si imaginární osvobození (vimukta-māninaḥ) a snaží se najít útočištĕ v neosobní duchovní existenci či prázdnotĕ. Bhāgavatam (10.2.32) však uvádí: āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adho 'nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ – jelikož nenapravili svou původní chybu, že odmítají svůj vĕčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství, poklesnou ze své vymyšlené úrovnĕ osvobození a zůstanou v zajetí strachu. Vasudeva však otevřenĕ dychtí slyšet víc a víc o oddané službĕ Kṛṣṇovi, a proto říká: yān śrutvā śraddhayā martyo mucyate sarvato bhayāt – když podmínĕná duše uslyší o oddané službĕ Kṛṣṇovi, snadno se zbaví všech druhů strachu, a tato transcendentální svoboda je vĕčná.