SLOKA 49
ātmanaḥ pitṛ-putrābhyām
anumeyau bhavāpyayau
na bhavāpyaya-vastūnām
abhijño dvaya-lakṣaṇaḥ
ātmanaḥ — svého; pitṛ — od otce či předků; putrābhyām — a syna; anumeyau — lze usoudit; bhava — zrození; apyayau — a smrt; na — již není; bhava-apyaya-vastūnām — všeho, co podléhá stvoření a zániku; abhijñaḥ — ten, kdo má náležité poznání; dvaya — tĕmito dualitami; lakṣaṇaḥ — charakterizován.
Ze smrti svého otce či dĕda může každý usoudit, že i jeho čeká smrt, a ze zrození svého syna může pochopit své vlastní zrození. Ten, kdo takto realisticky chápe stvoření a zánik hmotných tĕl, již nepodléhá tĕmto dualitám.
Pán popsal devĕt stádií hmotného tĕla počínaje oplodnĕním, tĕhotenstvím a narozením. Nĕkdo může namítat, že živá bytost si nepamatuje svůj pobyt v lůnĕ matky ani své narození a útlé dĕtství. Proto zde Pán říká, že tyto fáze tĕlesné existence lze vnímat na vlastním dítĕti. Nĕkdo zase může doufat, že bude žít vĕčnĕ, ale zážitkem se smrtí svého otce, dĕda či pradĕda dostává jasný důkaz, že hmotné tĕlo zemře. Rozumná osoba ví, že duše je vĕčná, a tak se přestává mylnĕ ztotožňovat s dočasným, nespolehlivým tĕlem a vyhledává útočištĕ v oddané službĕ Pánu. Tímto postupem může uniknout umĕle vnucenému rození a umírání.