Uvĕdomil si, kolik úsilí, strachu, úzkosti a zmatenosti stojí vydĕlat a uchovat velké bohatství. Kvůli majetku vzniká patnáct nežádoucích vĕcí: krádež, násilí, lhaní, podvádĕní, chtíč, hnĕv, pýcha, horečnatost, rozpory, nenávist, nedůvĕra, konflikty, připoutanost k ženám, hazardu a omamným látkám. Když se v jeho srdci rozvinula tato meditace, pochopil, že nĕjakým způsobem potĕšil Nejvyššího Pána Śrī Hariho. Cítil, že zdánlivĕ nepříznivý zvrat v jeho životĕ nastal jedinĕ díky tomu, že s ním je Pán spokojený. Byl rád, že se mu v srdci probudil sklon k odpoutanosti, a bral to jako prostředek skutečného vysvobození duše. V tomto stavu se rozhodl vĕnovat zbytek života uctívání Pána Hariho, a proto přijal stav žebravého mnicha, tridaṇḍi-sannyās. Poté chodil do různých vesnic žebrat milodary, ale lidé mu dĕlali naschvály a nepříjemnosti. On to však všechno jednoduše toleroval a zůstával neochvĕjný jako hora. Neochvĕjnĕ setrval na své duchovní cestĕ a zpíval píseň, která se proslavila jako Bhikṣu-gīta.