SLOKA 21

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvĕtluje, že slovo śābde označuje védskou literaturu a pare Nejvyšší Osobnost Božstvít. Pravý duchovní mistr musí být niṣṇātam, mít hlubokou zkušenost s autorizovanou védskou literaturou a s praktickou realizací Nejvyšší Osobnosti Božství. Bez znalosti písem a praktické realizace Osobnosti Božství nebude takzvaný guru schopen rozptýlit pochyby svých žáků a tak nebude schopen přivézt upřímného studenta domů, zpátky k Bohu. Znakem realizovaného pochopení Véd a Kṛṣṇy je upaśamāśrayam. Jinými slovy, pravým duchovním mistrem je ten, kdo se zřekl třpytivých iluzí materialistické společnosti, přátelství a lásky.

Každý v hmotném svĕtĕ se chce stát velkým intelektuálem, mocným politikem, milujícím otcem mnoha krásných a přívĕtivých dĕtí, vysoce uznávaným dobrodincem či vysoce obdivovaným a úspĕšným podnikatelem. Žádné z tĕchto hmotných postavení však nemá trvalý základ a nepřináší ani trvalé štĕstí, protože jsou založena na základním nepochopení, kvůli kterému se všichni ztotožňují s hmotným tĕlem.

Každý může okamžitĕ získat zkušenost, že není hmotné tĕlo, ale vĕdomí. I když dojde ke ztrátĕ končetiny, nepřestává existovat jako vĕdomá bytost. V okamžiku smrti je nakonec ztraceno celé tĕlo a živá bytost získá nové. Předbĕžné pochopení naší totožnosti jako vĕdomí se nazývá seberealizace. Nad tímto základním poznáním se však nachází obsáhlé téma týkající se toho, jak živá bytost vstoupila do kolobĕhu 8 400 000 hmotných druhů života. A pokud živá bytost není hmotným tĕlem, ale vĕdomím, musí mít původ na vyšší úrovni.

Trest s sebou nese i možnost odmĕny; mocný človĕk schopný trestat může také odmĕňovat. Existence trestu pro živou bytost, která je nucena přijmout hmotné tĕlo podléhající utrpení v podobĕ zrození, stáří, nemoci a smrti, také logicky zahrnuje možnost odmĕny. Hmotné uspokojování smyslů sice v životĕ mylnĕ považujeme za tu nejvĕtší odmĕnu, ale hmotné štĕstí je ve skutečnosti jiným druhem trestu, protože nás láká pokračovat v kolobĕhu rození a umírání. V západních zemích jsou násilničtí vĕzni umisťováni na samotky, kdežto dobře se chovajícím vĕzňům je nĕkdy za odmĕnu dovoleno pracovat na vĕzeňské zahradĕ či v knihovnĕ. Každé postavení ve vĕznici však je v konečném smyslu trestem. Podobnĕ přítomnost vyšších a nižších druhů hmotného uspokojování smyslů nevysvĕtluje konečnou odmĕnu živé bytosti, kterou musí být přirozený opak trestu v hmotném svĕtĕ. Tou skutečnou odmĕnou je vĕčný život blaženosti a poznání v království Boha, kde trest neexistuje. Královstvím Boha je Vaikuṇṭha neboli ničím nepodmínĕná blaženost. V duchovním svĕtĕ trest neexistuje, je to místo vĕčnĕ se zvĕtšující blaženosti.

Pravým duchovním mistrem je ten, kdo je odborníkem na veškerá tato témata, ne na základĕ své představivosti nebo spekulace, ale na základĕ zralého pochopení autorizované védské literatury, která je literárním projevem bezpříčinné milosti Boha. V Bhagavad-gītĕ (9.3) Pán říká:

„Ó hubiteli nepřátel, ti, kdo nemají víru v tuto oddanou službu, Mĕ nemohou dosáhnout. Proto se vracejí na cestu zrození a smrti v hmotné existenci.“ Duchovní mistr proto musí žáka probudit do vĕčné existence oddané služby. Můžeme použít příklad matky, která brzy ráno přijde do dĕtského pokoje, aby dítĕ vzbudila do školy. Dítĕti se vstávat nechce, ale milující matka ho donutí vstát a pošle ho do školy, aby dostalo vzdĕlání. Podobnĕ probouzí pravý duchovní mistr spící duši a pošle ji do gurukuly neboli āśramu duchovního mistra, kde může být cvičena v dokonalém poznání.

Jestliže má žák o hodnotĕ vĕdomí Kṛṣṇy pochyby, pravý duchovní mistr je musí rozptýlit vyšším poznáním. Ten, kdo o autoritĕ Kṛṣṇy nebo védského poznání sám pochybuje, se nemůže stát pravým duchovním mistrem. Na druhou stranu se však pravým duchovním mistrem může stát jakákoliv lidská bytost, z jakékoliv společenské nebo ekonomické vrstvy, pokud zná vĕdu o Kṛṣṇovi: kibā vipra, kibā nyāsī, śūdra kena naya yei kṛṣṇa-tattva-vettā, sei ̀guru' haya. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl:

„Každému řekni, aby následoval pokyny Pána Śrī Kṛṣṇy předložené v Bhagavad-gītĕ a Śrīmad-Bhāgavatamu. Staň se tak duchovním mistrem a snaž se osvobodit každého v této zemi.“ (Cc. Madhya 7.128) Duchovním mistrem se lze stát pouze na pokyn a díky zmocnĕní Nejvyšším Pánem, nikoliv svou vlastní učeností.

Povinností pravého gurua je spojit žáka s Kṛṣṇou. Učenec či meditátor nemá sílu spojit jinou živou bytost s Kṛṣṇou, pokud není s Kṛṣṇou sám spojen. Mnoho příznivců sportu navštĕvuje gymnastické soutĕže a tleská ukázkám obtížných sestav, ale Nejvyšší Osobnost Božství takovým divákem není, a netleská cvikům předvádĕným pošetilými lidmi ve jménu yogy. Nejvyšší Osobnost Božství také nežasne nad obyčejnými pokusy o filozofickou spekulaci, protože Pán už uvedl svůj názor v Bhagavad-gītĕ (śṛṇu me paramaṁ vacaḥ). Kṛṣṇovo slovo je paramaṁ vacaḥ, poslední slovo v poznání. Kṛṣṇa také říká, yaj jñātvā neha bhūyo 'nyaj jñātavyam avaśiṣyate: „Až získáš toto poznání, nezbyde již nic, co bys mĕl poznat.“ Kṛṣṇa své poznání také označuje jako rāja-vidyā, král veškerého poznání.

Pokud se človĕk nestane milencem Kṛṣṇy, bude s ním spojen nepřímo, skrze Pánovu klamnou energii. Představa, že lze Nejvyššího Pána upoutat obyčejnou gymnastikou či pošetilou spekulací o Absolutní Pravdĕ, je zajisté výtvorem māyi. Ten, kdo je s Kṛṣṇou spojen skrze Jeho vnĕjší, klamnou energii, může sloužit pouze jako hmotný mistr, aby spojil své žáky s toutéž klamnou energií. Na druhé stranĕ se však v Bhagavad-gītĕ (9.13) uvádí:

Opravdu velké duše, se odevzdaly Pánovĕ vnitřní energii a mohou s vnitřní energií blaženosti spojit i ostatní. Mahātmā je v Bhagavad-gītĕ popsán takto: vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ. „Zná Mĕ jako příčinu všech příčin a veškerého bytí. Taková velká duše je nesmírnĕ vzácná.“ Právĕ takovému duchovnímu mistrovi, který dosáhl zralého pochopení, že je Vāsudeva vším, je třeba se odevzdat. Śrī Nārada Muni říká, yo vidvān sa gurur hariḥ: tato velká duše má být považována za vnĕjší projev samotného Kṛṣṇy. Kṛṣṇa říká totéž:

„Ācāryu je třeba vidĕt jako Mĕ samotného a nikdy ho žádným způsobem nezneuctít. Nikdo by mu nemĕl závidĕt a považovat ho za obyčejného človĕka, protože je zástupcem všech polobohů.“ (Bhāg. 11.17.27)

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že pokud duchovní mistr nedokáže vyšším poznáním zničit žákovy pochyby, žák postupnĕ v duchovním životĕ propadnĕ malomyslnosti. Protože falešný guru nedokáže dát žákovi Kṛṣṇu podle zásady rasa-varjaṁ raso 'py asya, bude žák znovu přitahován hmotným štĕstím, aniž by dosáhl blaženosti Kṛṣṇovy společnosti. Tento slabý žák slabého duchovního mistra postupnĕ ztratí nadĕji, bude odrazen od své snahy po seberealizaci a znovu uchvácen lákadly iluze, jako jsou ženy, peníze a takzvaná intelektualita založená na spekulaci a představivosti.

Další znaky pravého duchovního mistra jsou v Upadeśāmṛtĕ (1) uvedeny takto:

„Rozvážná osoba, která dokáže ovládat touhu mluvit, nenechá se unášet žádostmi mysli, snáší projevy hnĕvu a žádosti jazyka, žaludku a genitálií, je způsobilá přijímat žáky po celém svĕtĕ.“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, upaśamāśrayaṁ krodha-lobhādy-avaśī-bhūtam: pravý duchovní mistr nemůže být ovládán obyčejným hnĕvem, chamtivostí a chtíčem.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že na pravého duchovního mistra se může obrátit ten, kdo pochopil marnost hmotné existence. V předchozích dvou verších byla marnost pozemského i nebeského uspokojování smyslů popsána. Přirozeným závĕrem je, že ten, kdo to pochopil, by se mĕl obrátit na pravého duchovního mistra. Pravý duchovní mistr šíří zvukovou vibraci z duchovních planet zvaných Vaikuṇṭhy. Obyvatelé duchovních planet, v čele se samotnou Nejvyšší Osobností Božství, určitĕ nejsou hluší a nĕmí; neustále spolu komunikují skrze neomezenou transcendentální blaženost a poznání. Pravý duchovní mistr dokáže tuto zvukovou vibraci blaženosti a poznání předat svému žákovi. Pravý guru šíří novinky z Vaikuṇṭhy tak jako rádio vysílá svĕtské zprávy. To potvrzuje Narottama dāsa Ṭhākura: golokera prema-dhana, hari-nāma-saṅkīrtana. Duchovní mistr také žákovi předává Kṛṣṇovo svaté jméno, které se od samotného Kṛṣṇy neliší. Pravý guru žáka učí o tom, že jsou všechny živé bytosti s Pánem kvalitativnĕ totožné, ale kvantitativnĕ se liší, a tak svého žáka zapojí do láskyplné služby Pánu. Protože je živá bytost s Pánem kvalitativnĕ totožná a je Jeho částí, existuje mezi nimi vĕčný láskyplný vztah. A protože je mezi nimi kvantitativní rozdíl, je tento vztah vĕčnĕ vztahem služby. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že pokud si človĕk udržuje chuť pro plodonosné činnosti či mentální spekulaci, bude jeho pokrok zastaven, i když mĕl to štĕstí přijmout pravého, vysoce kvalifikovaného gurua. Pokud se však upřímný student pravému duchovnímu mistrovi odevzdá, nejsou na cestĕ předávání dokonalého poznání a blaženosti v oddané službĕ Pánu naprosto žádné překážky.