SLOKA 41

Ten, kdo se neodevzdal plnĕ oddané službĕ Pánu, musí nepochybnĕ plnit mnoho hmotných povinností. Každá obyčejná podmínĕná duše přijímá nesčetná dobrodiní od polobohů, kteří poskytují sluneční a mĕsíční svĕtlo, déšť, vítr, potravu a nakonec i vlastní hmotné tĕlo. V Bhagavad-gītĕ je řečeno (stena eva saḥ), že ten, kdo polobohům neoplácí jejich dary provádĕním obĕtí je stena neboli zlodĕj. I další živé bytosti, jako například krávy, nás zásobují nesčetnými lahodnými a výživnými potravinami. Příjemný zpĕv ptáků ráno při probuzení osvĕžuje naši mysl a za horkých dnů rádi využíváme chladivý stín a vánek lesních stromů. Přijímáme služby od nesčetnĕ mnoha živých bytostí a jsme zavázáni jim to oplatit. Āpta znamená členové vlastní rodiny, vůči kterým človĕka zavazuje bĕžná morálka, a nṛṇām znamená lidská společnost. Dokud se človĕk nestane oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství, je výtvorem své společnosti. Společnost, ve které žijeme, nám poskytuje svĕtské vzdĕlání, kulturu, tradice i ochranu, a proto vůči ní máme velký dluh. Ten se samozřejmĕ nevztahuje pouze k současnosti, ale i ke všem našim předkům a předchůdcům, kteří pečlivĕ uchovávali mravní a společenské zvyklosti, abychom my, jejich potomci, mĕli zajištĕný poklidný život. Slovo pitṝṇām neboli „předkové“ tedy poukazuje na náš dluh vůči dřívĕjším generacím.

Materialisté nĕkdy kritizují členy společnosti pro vĕdomí Kṛṣṇy, že vĕnují příliš mnoho pozornosti Kṛṣṇovi, místo aby plnili závazky zmínĕné výše. Na to odpovídá Bhāgavatam (4.31.14): yathā taror mūla-niṣecanena tṛpyanti tat-skandha-bhujopaśākhāḥ. Pokud človĕk zalévá kořen stromu, dostávají všechny vĕtve, výhonky, listy a tak dále výživu automaticky. Lít vodu zvlášť na vĕtve, výhonky a listy není třeba a ani to k ničemu nevede. Voda patří ke kořeni. Podobnĕ, prāṇopahārāc ca yathendriyāṇām – jídlo se musí dostat do žaludku a odtamtud je automaticky rozdĕlené všem částem tĕla. Byla by hloupost snažit se živit celé tĕlo tím, že budeme jídlem potírat jednotlivé končetiny. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je zdrojem veškeré existence. Všechno pochází z Kṛṣṇy, Kṛṣṇa všechno udržuje a v Kṛṣṇovi nakonec všechno spočine. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je nejvyšším patronem, přítelem, ochráncem a dobrodincem každé živé bytosti a když je On spokojený, je automaticky spokojený celý svĕt, tak jako jsou všechny části tĕla posílené a spokojené, když se jídlo náležitĕ dostane do žaludku.

Je možné uvést příklad, že ten, kdo pracuje jako osobní tajemník velkého krále, nemá další závazky vůči menším, podřízeným králům. Obyčejný človĕk má v hmotném svĕtĕ nepochybnĕ mnoho závazků. Podle Bhagavad-gīty (mayaiva vihitān hi tān) je to však Nejvyšší Pán, kdo ve skutečnosti udílí veškerá požehnání. Tĕlo například človĕk dostává milostí svých rodičů. Nĕkdy ale vidíme, že určitý muž nebo žena mohou být v danou dobu impotentní. Nĕkdy se narodí postižené a jindy dokonce mrtvé dítĕ. Často se stává, že pohlavní styk vůbec k tĕhotenství nevede. Přestože si všichni rodiče přejí mít krásné a velmi nadané dítĕ, jejich touha se jim často nesplní. Z toho můžeme pochopit, že aby mohli muž a žena pohlavním stykem zplodit dítĕ, potřebují k tomu v konečném smyslu milost Nejvyššího Pána. Jen Pánovou milostí budou mužovo semeno a ženino vajíčko plodné. Také jedinĕ Pánova milost umožní, že se dítĕ narodí zdravé a dosáhne fyzické zralosti, aby bylo schopné žít svůj život. Pozbyde-li človĕk v kterémkoliv stádiu svého vývoje milost Pána, přijde nenadálá smrt nebo ochromující choroba.

Ani polobozi nejsou nezávislí. Slova parihṛtya kartam, „zanechávající jiných povinností“, vyjadřují, že človĕk by se mĕl vzdát představy, že polobozi jsou oddĕlení od Kṛṣṇy. Ve védských textech je jasnĕ řečeno, že polobozi představují různé údy vesmírného tĕla Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītĕ se uvádí, že Nejvyšší Pán sídlí v srdci každé bytosti a že jedinĕ On dává inteligenci a pamĕť. Naši předkové, kteří pečlivĕ zachovávali kulturní tradice, tedy jednali s pomocí inteligence dané Nejvyšším Pánem. Rozhodnĕ nejednali pomocí své vlastní nezávislé inteligence. Nikdo nemůže být inteligentní bez mozku a ten dostáváme výhradnĕ Kṛṣṇovou milostí. Když tedy budeme důkladnĕ analyzovat všechny naše rozmanité závazky vůči různým druhům živých bytostí, zjistíme, že ve všech případech jsme daná požehnání v životĕ dostali z konečného hlediska milostí Nejvyšší Osobnosti Božství. I když obyčejný človĕk musí metodicky plnit všechny své závazky konáním různých druhů obĕtí a prospĕšných činností pro uspokojení tĕch, jimž vdĕčí za svůj prospĕch, človĕk, který přímo slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, všechny tyto závazky okamžitĕ splní, protože veškerá požehnání nakonec pocházejí od Pána skrze rodinu, předky, polobohy a tak dále.

Můžeme uvést příklad, že vlády jednotlivých států nĕkdy přerozdĕlují dávky původnĕ poskytnuté federální vládou. Je-li tedy nĕkdo osobním tajemníkem nebo námĕstkem hlavního výkonného představitele federální vlády, pak nemá žádné další závazky vůči ménĕ významným představitelům vlád jednotlivých států. Proto je ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.20.9) uvedeno:

„Dokud se človĕk nenasytil plodonosnými činnostmi a neprobudil svoji chuť pro oddanou službu nasloucháním o Nejvyšším Pánu a Jeho opĕvováním, musí jednat podle usmĕrňujících zásad daných pokyny Véd.“ Závĕr je, že ten, kdo se plnĕ odevzdal oddané službĕ Nejvyššímu Pánu, je prvotřídní lidskou bytostí.

Lidé obvykle dychtí jen po požehnáních od polobohů, rodiny či společnosti, protože tato požehnání zajišťují hmotný smyslový požitek. Ménĕ inteligentní osoby považují tento hmotný pokrok za jediný cíl života, a tak nedovedou ocenit vznešenost čisté oddané služby Pánu. Bhakti-yoga, čistá oddaná služba, má přímo tĕšit smysly Nejvyšší Osobnosti Božství. Závistiví materialisté se různými argumenty snaží popřít, že Nejvyšší Pán vůbec má transcendentální smysly. Oddaní ale neztrácejí čas pochybováním o nepředstavitelné kráse, síle, bohatství a genialitĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, a místo toho přímo tĕší Pánovy smysly láskyplnou službou, a tak získávají to nejvyšší požehnání v podobĕ návratu domů, zpátky k Bohu. Oddaní se vracejí do Pánova sídla, kde je život vĕčný, plný blaženosti a poznání. To žádný polobůh, příbuzný ani předek nemůže zajistit. Pokud si však nĕkdo pošetile nevšímá lotosových nohou Nejvyššího Pána a dočasné hmotné tĕlo je pro nĕj vším, pak jistĕ musí konat složité obĕti, podstupovat askezi, rozdávat milodary a plnit všechny výše uvedené závazky, jinak bude i z hmotného pohledu odsouzeníhodným hříšníkem.