SLOKA 47
sva-māyayā sṛṣṭam idaṁ
sad-asal-lakṣaṇaṁ vibhuḥ
praviṣṭa īyate tat-tat-
svarūpo ’gnir ivaidhasi
sva-māyayā — svou hmotnou energií; sṛṣṭam — stvořeného; idam — do tohoto (tĕla individuální jīvy); sat-asat — poloboha, zvířete a podobnĕ; lakṣaṇam — nesoucího znaky; vibhuḥ — Všemohoucí; praviṣṭaḥ — poté, co vstoupil; īyate — jeví se; tat-tat — každé příslušné podoby; svarūpaḥ — přijímající totožnost; agniḥ — oheň; iva — jako; edhasi — v palivovém dříví.
Tak jako se oheň projevuje různĕ v kusech dřeva s různou velikostí a vlastnostmi, všemohoucí Nejvyšší Duše vypadá poté, co vstoupí do tĕl vyšších a nižších forem života vytvořených svou vlastní energií, jako kdyby přijímala totožnost každé z nich.
I když je Nejvyšší Pán ve všem, není pravda, že všechno je Pán. Prostřednictvím kvality dobra vytváří Pán vznešená hmotná tĕla polobohů a brāhmaṇů a expandováním kvality nevĕdomosti vytváří tĕla zvířat, śūdrů a dalších nižších forem života. I když Pán vstupuje do všech tĕchto vyšších a nižších výtvorů, sám zůstává vibhu, všemohoucí Osobností Božství. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvĕtluje, že oheň je sice v doutnajícím dřevĕ přítomný, ale vyšlehne teprve tehdy, když se dřevem začneme pohybovat. Také Pán, Osobnost Božství, je nepřímo přítomný všude, ale projeví se teprve tehdy, když začneme s láskou a oddaností opĕvovat Jeho slávu a naslouchat o ní. Pak se Pán přímo zjevuje před svými oddanými.
Pošetilé podmínĕné duše ignorují úchvatnou přítomnost Pána ve všem a své bĕžné vĕdomí místo toho soustředí na své dočasné hmotné obaly. Myslí si: „Jsem silný muž,“ „Jsem krásná žena,“ „Jsem nejbohatší človĕk tohoto mĕsta,“ „Já jsem PhDr.,“ a podobnĕ. Toto zbytečné zapletení by mĕla ráznĕ ukončit a uznat skutečnost, že je čistou duchovní duší, vĕčným blaženým služebníkem Pána Kṛṣṇy.