SLOKA 8

Tento verš popisuje iluzorní mentální úroveň existence. Slovo ayuktasya poukazuje na podmínĕnou duši, která neupíná svou mysl na Nejvyšší Osobnost Božství. V Bhagavad-gītĕ a dalších védských textech je jasnĕ vysvĕtleno, že Pán Kṛṣṇa, Absolutní Pravda, je ve všem a všechno je v Nĕm. Lze uvést příklad ženy milující určitého muže, která se velmi tĕší, až ho uvidí. Každý den ho vidí oblečeného v jiných šatech, ale ji nezajímají šaty; zajímá ji ten muž. Podobnĕ je Nejvyšší Osobnost Božství v každém hmotném objektu, a proto ten, kdo vyvinul lásku k Bohu, vidí neustále všude Pána, ne jen povrchní hmotné objekty, které Ho zahalují.

Slovo ayuktasya v tomto verši označuje nĕkoho, kdo ještĕ nedospĕl do stádia reality. Tato osoba není zapojená do láskyplné oddané služby Pánu Kṛṣṇovi a tak se snaží tĕšit se z nesčetných podob a příchutí hmotných zážitků. Toto dočasné, klamné počínání není původní přirozenou funkcí zmatené živé bytosti, která zůstává ochuzená o jakékoliv povĕdomí konečné reality, Nejvyšší Osobnosti Božství. Ve svĕtĕ hmoty nepochybnĕ existuje rozmanitost. Mezi psy vidíme čistokrevné pudly i pouliční voříšky a mezi koni plnokrevníky i staré šedé kobyly. Rovnĕž mezi lidmi jsou krasavci a vzdĕlanci i bezvýrazní prosťáčkové. Nĕkteří jsou bohatí a jiní chudí. V přírodĕ najdeme úrodná i neúrodná území, bujné lesy i neužitečné pouštĕ, nedocenitelné drahokamy i bezbarvé kameny, tekoucí průzračné řeky i zahnívající špinavé rybníky. V lidské společnosti se setkáme se štĕstím i neštĕstím, láskou i nenávistí, vítĕzstvím i porážkou, válkou i mírem, životem i smrtí a tak dále. Se žádným z tĕchto stavů však nemáme trvalý vztah, protože jsme vĕčné duchovní duše, nedílné části Pána Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Védská kultura je uspořádaná tak, aby každý mohl samotným plnĕním svých povinností pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství dosáhnout dokonalosti seberealizace. Sve sve karmaṇy abhirataḥ saṁsiddhiṁ labhate naraḥ. Nĕkteré podmínĕné duše však vĕří, že k úplné životní dokonalosti stačí konat obyčejné svĕtské povinnosti v zájmu rodiny, státu, lidstva a tak podobnĕ. Jiní nemají zájem ani o službu Bohu, ani o ušlechtilé svĕtské jednání a mnozí holdují hříšnému životu: vstávají z postele až pozdĕ odpoledne, celou noc jsou vzhůru, berou omamné látky a holdují nedovolenému sexu. K takové temné, pekelné existenci vede záliba v tamo-guṇĕ, kvalitĕ nevĕdomosti. Činy pod vlivem kvality nevĕdomosti se nazývají vikarma, kterou zmiňuje tento verš. Ani po hmotné stránce zodpovĕdná osoba, ani z hmotného hlediska nezodpovĕdná osoba či hříšná osoba bohužel nemohou dosáhnout skutečné dokonalosti života, vĕdomí Kṛṣṇy. Různé společnosti a různí jedinci mají sice různá pojetí dobra a zla, ale z hlediska našeho vĕčného vlastního zájmu, kterým je vĕdomí Kṛṣṇy, jsou nakonec všechny hmotné vĕci zbytečné. Tuto myšlenku vyjádřil svatý král Citraketu v šestém zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (6.17.20):

„Tento hmotný svĕt připomíná vlny neustále plynoucí řeky. Co je tedy prokletí a co je projev příznĕ? Co jsou nebeské a co pekelné planety? Co je ve skutečnosti štĕstí a co je neštĕstí? Vlny se valí neustále, a žádná z nich proto nemá vĕčné účinky.“ Nĕkdo může namítat, že Védy také uznávají pojetí dobra a zla v hmotném svĕtĕ, jelikož uvádĕjí předepsané a zakázané činnosti. Skutečnost je však taková, že hmotná dualita nepoutá Védy, ale podmínĕné duše. Účelem védské literatury je zamĕstnat každého na příslušné úrovni, na které se právĕ nachází, a postupnĕ ho povznést k dokonalosti života. Hmotná kvalita dobra sama o sobĕ není duchovní, ale nebrání v duchovním životĕ. Jelikož očišťuje vĕdomí a probouzí touhu po vyšším poznání, je příznivou základnou pro duchovní život, tak jako je letištĕ vhodným místem, odkud se dá cestovat. Chce-li nĕkdo cestovat z New Yorku do Londýna, je newyorské letištĕ jistĕ nejvhodnĕjším výchozím místem. Pokud však dotyčnému jeho letadlo uletí, není Londýnu o nic blíž než kdokoliv jiný v New Yorku, kdo na letištĕ nepřijel. Výhoda letištĕ tedy platí jedinĕ tehdy, když človĕk nastoupí do svého letadla. Podobnĕ hmotná kvalita dobra představuje tu nejvhodnĕjší situaci pro postup na duchovní úroveň. Védy předepisují a zakazují určité činnosti proto, aby podmínĕnou duši povznesly do hmotné kvality dobra. Odtamtud by mĕla pomocí transcendentálního poznání pokročit na duchovní úroveň. Pokud tedy nedospĕje na úroveň vĕdomí Kṛṣṇy, její dosažení hmotné kvality dobra je zbytečné, tak jako je cesta na letištĕ zbytečná pro toho, kdo nechytí své letadlo. Védy obsahují příkazy a zákazy zdánlivĕ rozlišující mezi dobrem a zlem na hmotné úrovni, ale konečným zámĕrem védských usmĕrňujících pravidel je vytvořit situaci příznivou pro duchovní život. Může-li nĕkdo začít s duchovním životem okamžitĕ, pak není třeba, aby ztrácel čas provádĕním obřadů v rámci kvalit přírody. Proto Kṛṣṇa doporučuje Arjunovi v Bhagavad-gītĕ (2.45):

„Védy převážnĕ pojednávají o tématech spojených se třemi kvalitami hmotné přírody. Ó Arjuno, staň se transcendentálním vůči tĕmto kvalitám. Zůstaň nedotčen protiklady, buď prostý veškeré úzkosti kvůli zisku a bezpečí a setrvávej na úrovni svého skutečného já.“ Śrīla Madhvācārya cituje v této souvislosti následující verše z Mahābhāraty:

„Podmínĕné duše v hmotném svĕtĕ považují pobyt na nebeských planetách a tamní radovánky, jako je zbožný požitek s krásnými ženami, za nĕco dobrého a žádoucího. Podobnĕ jsou bolestivé a strastiplné podmínky považovány za zlé a špatné. Všechno toto vnímání dobra a zla v hmotném svĕtĕ se však nepochybnĕ zakládá na prvotní chybĕ, kterou je pokládat sebe – a nikoliv Nejvyšší Osobnost Božství – za konečného konatele všech činností.“

„Naproti tomu ten, kdo ví, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je skutečným vládcem hmotné přírody a že v konečném smyslu hýbe vším, se může vysvobodit z pout hmotné existence. Tato osoba odchází do Pánova sídla.“