SLOKA 43

Nutkání najít Absolutní Pravdu, zdroj veškeré existence, motivuje filozofy, teology a ostatní intelektuály různých přesvĕdčení od nepamĕti a až dodnes. Pokud však střízlivĕ zanalyzujeme stále rostoucí množství takzvaných filozofů, náboženství, cest, životních stylů a tak dále, zjistíme, že je témĕř ve všech případech cílem nĕco neosobního či beztvarého. Toto pojetí neosobní či beztvaré Absolutní Pravdy má však vážné logické nedostatky. Podle bĕžných pravidel logiky by mĕl následek přímo či nepřímo obsahovat znaky či povahu své vlastní příčiny. To, co postrádá osobnost a činnost, by jen stĕží mohlo být zdrojem veškeré osobnosti a činnosti.

Náš nepotlačitelný sklon filozofovat o konečné pravdĕ se často vyjadřuje skrze filozofické, vĕdecké a mystické pokusy odhalit to, z čeho vše emanuje. Tento hmotný svĕt, který je zdánlivĕ neomezenou sítí vzájemných příčin a následků, zcela jistĕ Absolutní Pravdou není, protože vĕdecká pozorování hmotných prvků ukazují, že látka, ze které se skládá tento hmotný svĕt, hmotná energie, se donekonečna promĕňuje do různých stavů a tvarů. Jeden určitý stav hmotné reality tedy nemůže být konečným zdrojem všech ostatních vĕcí.

Můžeme spekulovat, že hmota v té či oné podobĕ existovala vždy. Tato teorie však již dnes nezajímá moderní kosmology jako jsou ti z Massachusetts Institute of Technology. A i kdybychom předpokládali, že hmota existovala vždy, musíme vysvĕtlit zdroj vĕdomí, pokud chceme uspokojit svůj filozofický instinkt k odhalení Absolutní Pravdy. Přestože moderní empiričtí fanatici tvrdí, že jediná realita je hmota, každý má bĕžnou zkušenost, že vĕdomí není stejná substance jako kámen, tužka nebo voda. Samotné uvĕdomĕní není na rozdíl od uvĕdomovaných si objektů, fyzickou entitou, ale procesem vnímání a chápání. I když existuje mnoho důkazů o systematickém vzájemnĕ závislém vztahu mezi hmotou a vĕdomím, neexistuje vůbec žádný neotřesitelný empirický důkaz o tom, že hmota je příčinou vĕdomí. Teorie, podle níž hmotný svĕt vždy existoval, a je proto konečnou pravdou, vĕdecky a dokonce ani intuitivnĕ nevysvĕtluje zdroj vĕdomí, které je tím nejzákladnĕjším skutečným aspektem naší existence.

Navíc, jak prokázal dr. Richard Thompson ze State University of New York v Binghamtonu a jak potvrdilo nĕkolik laureátů Nobelovy ceny za fyziku, kteří jeho práci pochválili, zákony přírody, které řídí promĕny hmoty jednoduše neobsahují dostatečnĕ komplexní informaci, která by pomohla vysvĕtlit nepochopitelnou složitost událostí odehrávajících se v tĕlech našich i v tĕlech ostatních forem života. Jinými slovy, nejen že hmotné zákony přírody nedokáží vysvĕtlit existenci vĕdomí, ale nedokáží vysvĕtlit ani vzájemné působení hmotných prvků na složitých organických úrovních. Dokonce i Socrates, první velký západní filozof, byl znechucen snahou ustanovit konečnou příčinu z hlediska mechanistických zásad.

Teplo a svĕtlo slunečních paprsků ke spokojenosti každého racionálnĕ uvažujícího človĕka ukazují, že slunce, zdroj tĕchto paprsků, není temná studená koule, ale zdroj témĕř neomezeného svĕtla a tepla. Podobnĕ jsou nesčetné příklady osobnosti a osobního vĕdomí ve stvoření více než dostatečné k tomu, aby prokázaly, že nĕkde existuje neomezený zdroj vĕdomí a osobního chování. Řecký filozof Platón ve svém dialogu Philebus argumentuje, že tak jako hmotné prkvy v našem tĕle pocházejí z obrovské zásobárny hmotných prvků existujících ve vesmíru, také naše racionální inteligence pochází z velké kosmické inteligence existující ve vesmíru a touto nejvyšší inteligencí je Bůh, stvořitel. V Kali-yuze to naneštĕstí mnoho vůdčích myslitelů nedokáže pochopit a místo toho Absolutní Pravdĕ, zdroji našeho osobního vĕdomí, vĕdomí a osobnost upírají. To je stejnĕ rozumné jako říci, že slunce je temné a studené.

V Kali-yuze mnoho lidí předkládá laciné a stereotypní argumenty typu: „Kdyby mĕl Bůh tĕlo a osobnost, byl by omezený.“ U tohoto chabého pokusu o logiku je podmínĕný pojem chybnĕ představen v univerzálním pojetí. Správnĕ by se mĕlo říci: „Pokud by mĕl Bůh hmotné tĕlo nebo hmotnou osobnost jako ty, s nimiž máme zkušenost, byl by omezený.“ My ale vynecháme určující přídavné jméno hmotný a vytvoříme pseudouniverzální tvrzení, jako kdybychom rozumĕli všem tĕlům a osobnostem v celém rozsahu reality.

Bhagavad-gītā, Śrīmad-Bhāgavatam a ostatní védská písma učí, že transcendentální podoba a osobnost Absolutní Pravdy jsou neomezené. Je tedy jasné, že Bůh, aby byl opravdu nekonečný, musí být nekonečný nejen kvantitativnĕ, ale i kvalitativnĕ. V našem mechanistickém, průmyslovém vĕku máme bohužel sklon definovat nekonečno pouze ve smyslu kvantity a nejsme tak schopni si všimnout, že nekonečnost osobních vlastností jsou nezbytným rysem nekonečnosti. Jinak řečeno, Bůh musí být nekonečnĕ krásný, nekonečnĕ bohatý, nekonečnĕ inteligentní, nekonečnĕ vtipný, nekonečnĕ laskavý, nekonečnĕ hnĕvivý a tak dále. Nekonečno je absolutní a pokud nĕco z toho, co v tomto svĕtĕ vidíme, není obsaženo v našem pojetí Absolutního, potom je to pojetí nĕčeho omezeného a zdaleka ne Absolutního.

Pouze v Kali-yuze jsou filozofové natolik pošetilí, aby materialistickými a relativními způsoby pyšnĕ definovali ten nejabsolutnĕjší ze všech pojmů – Boha – a potom se prohlašovali za osvícené myslitele. Bez ohledu na to, jak může být náš mozek velký, bychom mĕli mít tolik zdravého rozumu, abychom jej položili k nohám Nejvyšší Osobnosti Božství.