SLOKA 10

Śrīmad-Bhāgavatam je uznávaná védská moudrost. Védské poznání je přijímáno systémem avaroha-panthā, což znamená, že transcendentální poznání přichází prostřednictvím pravé učednické posloupnosti. Pro rozvoj hmotného poznání jsou zapotřebí osobní schopnosti a touha po poznání, ale jakmile se jedná o duchovní poznání, veškerý pokrok závisí víceméně na milosti duchovního mistra. Duchovní mistr musí být se svým žákem spokojený a jedině tehdy se studentovi duchovní vědy poznání samočinně vyjeví. Nesmíme si tento proces plést s nějakým kouzelnickým číslem, kde by duchovní mistr jako kouzelník nabíjel svého učedníka duchovním poznáním, jako kdyby do něho pouštěl elektrický proud. Pravý duchovní mistr žákovi vše logicky vysvětlí na základě védské moudrosti. Takové učení nelze přijímat čistě intelektuálně — žák se též musí pokorně ptát a musí být připraven sloužit. Podstatné je to, že jak duchovní mistr, tak žák, musí být praví. V našem případě je duchovním mistrem Śukadeva Gosvāmī, který se chystá beze změny přednést to, co se naučil od svého velikého otce Śrīly Vyāsadeva, a žákem je Mahārāja Parīkṣit, velký oddaný Pána Kṛṣṇy. Oddaným Pána Kṛṣṇy je ten, kdo upřímně věří, že odevzdání se Pánovi živou bytost po všech stránkách duchovně zaopatří. Toto učení vložil Pán Samotný do Bhagavad-gīty, kde se jasně říká, že Pán (Śrī Kṛṣṇa) je vše a že ten, kdo se Mu plně a bez výhrad odevzdá, dosáhne nejdokonalejší možné zbožnosti. S takovou neochvějnou vírou v Pána Kṛṣṇu člověk začíná být připraven studovat Śrīmad-Bhāgavatam a jakmile vyslechne Śrīmad-Bhāgavatam od oddaného jakým byl Śukadeva Gosvāmī, je jisté, že na konci dosáhne spasení stejně jako Mahārāja Parīkṣit. Śukadeva Gosvāmī a Mahārāja Parīkṣit nejsou jako profesionální recitátoři Śrīmad-Bhāgavatamu a jako pseudooddaní, jejichž víra se zakládá na týdenním naslouchání. Śrīla Vyāsadeva vyložil Śrīmad-Bhāgavatam Śukadevovi Gosvāmīmu od začátku, počínaje veršem janmādy asya, a Śukadeva Gosvāmī ho stejně tak vyložil králi. Śrīmad-Bhāgavatam (v jedenáctém zpěvu) popisuje Pána Kṛṣṇu jako Mahāpuruṣu v Jeho projevu oddaného, což byl Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu. Śrī Caitanya Mahāprabhu je Pán Kṛṣṇa Samotný v roli oddaného, který sestoupil na Zemi, aby daroval zvláštní přízeň pokleslým duším tohoto věku Kali. Jako modlitby k této Mahāpuruṣa podobě Pána Kṛṣṇy jsou obzvlášť vhodné dva verše:

Puruṣa tedy znamená ten, kdo si užívá, a mahāpuruṣa znamená nejvyšší z těch, kteří si užívají, tedy Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa. Ten, kdo je hoden přiblížit se k Nejvyššímu Pánu Śrī Kṛṣṇovi, se nazývá mahā-pauruṣika. Každý, kdo od pravého přednašeče pozorně vyslechne Śrīmad-Bhāgavatam, se jistě stane upřímným oddaným Pána, který jediný může darovat osvobození. Nikdo nemohl Śrīmad-Bhāgavatamu naslouchat tak pozorně jako Mahārāja Parīkṣit a nikdo nebyl tak způsobilý přednášet text Śrīmad-Bhāgavatamu jako Śukadeva Gosvāmī. Proto každý, kdo kráčí ve stopách tohoto ideálního přednašeče, Śukadeva Gosvāmīho, nebo ideálního posluchače, Mahārāje Parīkṣita, dosáhne nepochybně stejně jako oni spasení. Mahārāja Parīkṣit dosáhl spasení pouhým poslechem a Śukadeva Gosvāmī dosáhl spasení pouhým přednesem. Přednášení a naslouchání jsou dvě z devíti činností oddaného a každý může nadšeným dodržováním zásad, buď všech dohromady nebo jen některých, dosáhnout absolutní úrovně. Celý text Śrīmad-Bhāgavatamu — od prvního verše janmādy asya po poslední verš dvanáctého zpěvu — Śukadeva Gosvāmī vyložil proto, aby spasil Mahārāje Parīkṣita. V Padma Purāṇě je zmínka, že Gautama Muni radil Mahārājovi Ambarīṣovi, aby pravidelně naslouchal Śrīmad-Bhāgavatamu od samotného počátku do konce, jak ho vykládal Śukadeva Gosvāmī. Kdo se tedy skutečně o Bhāgavatam zajímá, nesmí si s ním pohrávat a číst nebo poslouchat na přeskáčku tu a tam některou část. Musí se držet příkladu velikých králů jako byli Mahārāja Ambarīṣa a Mahārāja Parīkṣit a poslouchat ho celý od pravého zástupce Śukadeva Gosvāmīho.