SLOKA 15
anta-kāle tu puruṣa
āgate gata-sādhvasaḥ
chindyād asaṅga-śastreṇa
spṛhāṁ dehe ’nu ye ca tam
anta-kāle—na konci života; tu—však; puruṣaḥ—osoba; āgate—když dospěje; gata-sādhvasaḥ—beze strachu ze smrti; chindyāt—musí odseknout; asaṅga—nepřipoutanost; śastreṇa—zbraní; spṛhām—všechny touhy; dehe—týkající se hmotné schránky; anu—patřící k; ye—to vše; ca — také; tam—je.
V posledních okamžicích svého života má být člověk natolik statečný, aby se nebál smrti. Musí však přetnout veškerá pouta k hmotnému tělu a ke všemu, co k němu náleží, a ukončit všechny touhy po těchto věcech.
Pošetilost hrubého materialismu spočívá v tom, že si lidé myslí, že na tomto světě dosáhnou nějakého trvalého stavu. Je přitom jasné, že všeho, co zde pomocí cenné lidské energie stvoří, se nakonec musí vzdát. Velcí státníci, vědci, filozofové atd. jsou hlupáci, neboť tento život, který trvá pouze několik roků, pokládají za vše a neuvažují, že by něco mohlo být po smrti. O duši nevědí nic. Toto nedostatečné poznání, zasahující i do takzvaných vědeckých kruhů, zabíjí činorodou lidskou energii. Hrůzostrašné výsledky jsou palčivě cítit. Ale pošetilí materialisté se přesto nestarají, co se s nimi bude dít v příštím životě. Úvodním pokynem Bhagavad-gīty je, že individuální živá bytost neztrácí svoji totožnost ani tehdy, když zemře její tělo, které není ničím jiným, než pouhým vnějším oděvem. Individuální živá bytost mění svoje tělo jako když člověk svléká staré šaty, a této výměně těla se říká smrt. Smrt není tedy nic jiného než výměna těla na konci současného života. Inteligentní osoba se na to musí připravit a pokusit se získat v příštím životě ten nejlepší druh těla. Nejlepším druhem těla je duchovní tělo, jež dostávají ti, kteří jdou zpět do Božího království nebo kteří vstupují do oblasti Brahmanu. Tyto věci bude podrobně rozebírat druhá kapitola tohoto zpěvu. Ale pokud jde o výměnu těla, je nutné se na příští život připravovat již nyní. Bláhoví lidé přikládají větší důležitost tomuto dočasnému životu a stejně tak i bláhoví vůdci společnosti apelují pouze na tělo a tělesné vztahy. Tělesné vztahy zahrnují nejen samotné tělo, ale i rodinné příslušníky, manželku, děti, společnost, zemi a mnoho dalších věcí, které končí s koncem jednoho života. Po smrti člověk na vše o svých současných tělesných vztazích zapomíná. Něco podobného můžeme poznat, když chodíme večer spát — je to sice dočasná situace, která trvá pouze několik hodin, ale při spaní zapomínáme na vše, co se týká tohoto těla a jeho dočasných tělesných vztahů. Smrt není nic jiného než několikaměsíční spánek, kdy se vytváří další etapa tělesného uvěznění, které nám zákony přírody udělí podle naší touhy. Je tedy pouze nutné, abychom v době existence tohoto těla změnili svoji touhu, a v tom je třeba se cvičit během lidského života. Je možné začít v kterémkoliv životním stádiu — dokonce i několik vteřin před smrtí — ale obvykle se začíná již v útlém mládí, v období brahmacaryi, a dále se pak pokračuje v duchovních stavech gṛhasta, vānaprastha a sannyās. Instituce, která poskytuje tento výcvik, se nazývá varṇāśrama-dharma neboli systém sanātana-dharma, který je tím nejlepším způsobem, jak dospět k dokonalosti lidského života. Na člověku se tedy vyžaduje, aby se v padesáti letech—ne-li dřív — vzdal pout k rodině a společenskému či politickému životu a aby začal výcvik v āśramech vānaprastha a sannyās, kde se připravuje na příští život. Pošetilí materialisté, kteří se vydávají za vůdce lidstva, lpějí na svých rodinách a ani se nepokusí svá rodinná pouta přerušit. Stávají se tak obětí přírodních zákonů a podle své práce dostávají další hrubá těla. Může se stát, že těmto pošetilým vůdcům vzdávají lidé na konci jejich života úctu, ale to neznamená, že pro ně přestanou platit přírodní zákony, které pevně svazují ruce a nohy všem. Pro všechny je proto nejlepší dobrovolně se vzdát rodinných vztahů a přeměnit připoutanost k rodině, společnosti, zemi a podobně v oddanou službu Pánu. Jak je zde řečeno, člověk se má vzdát všech tužeb spojených s rodinnými pouty. Jediná možnost, jak se zbavit takových nezdravých tužeb, je dostat možnost toužit po něčem lepším. Touha je průvodní jev živé bytosti. Živá bytost je věčná, a její touhy — pro živého tvora přirozené — jsou proto také věčné. Nemůžeme tedy přestat toužit, můžeme však změnit cíl svých tužeb. Musíme vyvinout touhu po návratu domů, zpátky k Bohu, a touhy po hmotném zisku, hmotné úctě a hmotné slávě se samočinně zmenší úměrně rozvoji oddané služby. Živá bytost je určená ke službě, a její touhy se také soustřeďují kolem nějaké služby. Všichni — od nejvyšší hlavy státu po bezvýznamného chudáka na ulici — svým způsobem slouží ostatním. Tento služebnický postoj je dokonalý tehdy, když se touha sloužit jednoduše přeorientuje od hmoty k duši, od Satana k Bohu.