SLOKA 30
dyaur akṣiṇī cakṣur abhūt pataṅgaḥ
pakṣmāṇi viṣṇor ahanī ubhe ca
tad-bhrū-vijṛmbhaḥ parameṣṭhi-dhiṣṇyam
āpo ’sya tālū rasa eva jihvā
dyauḥ—oblast vnějšího prostoru; akṣiṇī—oční bulvy; cakṣuḥ—očí (zraku); abhūt—tím se stalo; pataṅgaḥ—Slunce; pakṣmāṇi—víčka; viṣṇoḥ—Osobnosti Božství Śrī Viṣṇua; ahanī—den a noc; ubhe—obojí; ca—a; tat—Jeho; bhrū—obočí; vijṛmbhaḥ—pohyby; parameṣṭhi—nejvyšší bytost (Brahmā); dhiṣṇyam—místo; āpaḥ—Varuṇa, vládce vod; asya—Jeho; tālū—patro (v ústech); rasaḥ—šťáva; eva—zajisté; jihvā — jazyk.
Oblast vnějšího prostoru tvoří Jeho oči a Slunce je Jeho zrak. Jeho víčka jsou den a noc a v pohybu Jeho obočí sídlí Brahmā a podobné vyšší osobnosti. Jeho patro je Varuṇa, vládce vod, a šťáva neboli esence všeho je Jeho jazyk.
Z hlediska obyčejného rozumu se zdá být popis v tomto verši poněkud sporný, jelikož jednou se Pánova oční bulva popisuje jako Slunce a podruhé jako oblast vnějšího prostoru. Ale příkazy śāster nestojí na hmotném uvažování. Musíme přijmout popis śāster a soustředit se více na podobu virāṭ-rūpy, než na náš rozum. Náš rozum je vždy nedokonalý, zatímco popisy v śāstrách jsou vždy dokonalé a úplné. Vidíme-li nějaký nesoulad, je to naše nedokonalost a nikoliv nedokonalost śāster. Tak se správně přistupuje k védské moudrosti.