SLOKA 43
tataḥ kālāgni-rudrātmā
yat sṛṣṭam idam ātmanaḥ
sanniyacchati tat kāle
ghanānīkam ivānilaḥ
tataḥ — potom, na konci; kāla — zničení; agni — oheň; rudra-ātmā — v podobě Rudry; yat — cokoliv; sṛṣṭam — stvořené; idam — to vše; ātmanaḥ — Své vlastní; sam — zcela; niyacchati — ničí; tat kāle — na konci věku; ghana-anīkam — shluky mraků; iva — jako; anilaḥ — vzduch.
Potom, na konci věku, Pán Samotný v podobě Rudry zničí celé stvoření, jako když vítr rozhání mraky.
Stvoření je zde velice výstižně přirovnáno k mrakům. Mraky vznikají a plují na nebi, a i když jsou rozehnány, zůstávají stále na nebi, pouze nejsou projevené. Stejně tak celý hmotný svět tvoří v určitý čas Nejvyšší Božská Osobnost ve Své podobě Brahmy, udržuje ho v podobě Viṣṇua a po čase ho ničí v podobě Rudry neboli Śivy. Toto stvoření, udržování a zničení jasně popisuje Bhagavad-gītā (8.19-20):
bhūta-grāmaḥ sa evāyaṁ
bhūtvā bhūtvā pralīyate
rātry-āgame ’vaśaḥ pārtha
prabhavaty ahar-āgame
paras tasmāt tu bhāvo ’nyo
’vyakto ’vyaktāt sanātanaḥ
yaḥ sa sarveṣu bhūteṣu
naśyatsu na vinaśyati
Povahou hmotného světa je, že nejprve je s velikou lehkostí stvořen, potom se vyvíjí a po mnoho let (po dobu, kterou si ani ten největší matematik nedokáže představit) zůstává nezměněn, ale poté je opět během Brahmovy noci bez jakýchkoliv potíží zničen. Na konci Brahmovy noci je pak opět projeven jako stvoření, které bude znovu čekat udržování a zničení.
Pošetilá podmíněná duše, která tento dočasný svět pokládá za svůj trvalý domov, musí s pomocí inteligence zjistit, proč dochází k takovým stvořením a zničením. Lidé v hmotném světě, toužící po plodech své práce, dělají všechno pro to, aby mohli stavět velké továrny, velké domy, velké říše, velký průmysl a mnoho dalších velkých věcí, a používají k tomu energii a prostředky, které jim dodává hmotný představitel Nejvyššího Pána. Z těchto prostředků podmíněná duše s vynaložením cenné energie tvoří, aby uspokojila své rozmary, ale znovu a znovu musí všechny své výtvory nechtěně opouštět a vstupovat do další fáze života, ve které začne tvořit nanovo. Pošetilým podmíněným duším, které promarňují svoji energii v dočasném hmotném světě, dává Pán naději v podobě poznání, že existuje ještě jiná příroda, která je věčná a nepodléhá opakovanému stvoření a zničení, a podmíněná duše tak může pochopit, co má dělat a jak má využít svoji hodnotnou energii. Místo aby se marně snažila něčeho dosáhnout v hmotném světě, který bude z vyšší vůle stejně časem zničen, má využít svoji energii k oddané službě Pánu, aby se mohla přemístit do jiného, věčného světa, kde neexistuje zrození, smrt, stvoření ani zničení, ale věčný život, plný poznání a neomezené blaženosti. Dočasné stvoření je tedy projeveno a zničeno proto, aby podmíněná duše, která je připoutána k pomíjivým věcem, mohla získat poznání. Dává příležitost k seberealizaci a nikoliv ke smyslovému požitku, který je pro všechny materialistické lidi tím nejdůležitějším cílem.