SLOKA 9
ekam ekatarābhāve
yadā nopalabhāmahe
tritayaṁ tatra yo veda
sa ātmā svāśrayāśrayaḥ
ekam—jeden; ekatara—druhý; abhāve—v nepřítomnosti; yadā—protože; na—ne; upalabhāmahe—lze vnímat; tritayam—ve třech stádiích; tatra—tam; yaḥ—ten; veda—kdo ví; saḥ—on; ātmā—Nadduše; sva — vlastní; āśraya—útočiště; āśrayaḥ—pro útočiště.
Všechna tři uvedená stádia různých živých bytostí jsou vzájemně propojená. Žádné z nich nelze chápat nezávisle na ostatních. Nejvyšší Pán však vidí každé z nich, neboť ani na jednom nezávisí, a proto je nejvyšším útočištěm.
Existuje nespočet živých bytostí, které na sobě vzájemně závisejí jakožto ovládaní a vládci. Bez možnosti vnímání však nikdo nemůže vědět nebo poznat, kdo je ovládaný a kdo je vládce. Slunce vládne naší zrakové schopnosti a vidíme ho, protože má své tělo, a sluneční svit je pro nás užitečný proto, že máme oči. Kdybychom neměli oči, sluneční svit by byl zbytečný, a bez slunečního svitu by byly zbytečné naše oči. Obojí je tedy vzájemně propojené a ani jedno není nezávislé. To nás přirozeně vede k otázce: Kdo zavedl jejich vzájemnou závislost? Ten, kdo zavedl takový vztah vzájemné závislosti, musí být z konečného hlediska zcela nezávislý. Jak je řečeno na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu, původním zdrojem všech vzájemně závislých objektů je zcela nezávislý subjekt. Tímto původním zdrojem veškeré vzájemné závislosti je Nejvyšší Pravda neboli Paramātmā, Nadduše, která nezávisí na ničem jiném. Je svāśrayāśrayaḥ. Závisí pouze na Sobě Samotné, a je tudíž nejvyšším útočištěm všeho. Přesto Paramātmā a Brahman podléhají Bhagavānovi, protože Bhagavān je Puruṣottama, Nejvyšší Osoba, a jako takový je zdrojem i Nadduše. V Bhagavad-gītě (15.18) o Sobě Kṛṣṇa říká, že je Puruṣottama a zdroj všeho, a z toho plyne, že Śrī Kṛṣṇa je původním zdrojem a nejvyšším útočištěm všech bytostí, včetně Nadduše a Nejvyššího Brahmanu. I když připustíme, že neexistuje rozdíl mezi Nadduší a individuální duší, individuální duše závisí na Nadduši ve svém osvobození z iluze hmotné energie. Individuální duše je v zajetí iluzorní energie a přestože je kvalitativně totožná s Nadduší, vlivem iluze se ztotožňuje s hmotou. Chce-li se individuální duše vymanit z tohoto iluzorního pojetí skutečného života, musí záviset na Nadduši, a tak znovu upevnit svoji kvalitativní totožnost. Také v tom smyslu je Nadduše nejvyšším útočištěm. O tom není pochyb.
Individuální živá bytost, jīva, vždy závisí na Nadduši, Paramātmě, protože individuální duše zapomíná na svoji duchovní totožnost, zatímco Nadduše, Paramātmā, na Své transcendentální postavení nikdy nezapomíná. V Bhagavad-gītě je těmto rozdílům mezi jīva-ātmou a Paramātmou věnována zvláštní pozornost. Ve čtvrté kapitole je řečeno, že Arjuna jakožto duše (jīva) zapomněl na své předchozí životy, zatímco Pán jakožto Nadduše na ně nezapomíná. Pán si pamatuje dokonce i to, jak učil Bhagavad-gītu boha Slunce před několika miliardami let. Dokáže si pamatovat vše, co se událo za milióny a miliardy let, což je potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.26) následovně:
vedāhaṁ samatītāni
vartamānāni cārjuna
bhaviṣyāṇi ca bhūtāni
māṁ tu veda na kaścana
Pán si je ve Svém věčném těle, plném blaženosti a poznání, plně vědom všeho, co se stalo v minulosti, co se děje v přítomnosti a také co se stane v budoucnosti. Ale přestože je útočištěm Paramātmy i Brahmanu, lidé s nedostatečným poznáním Ho nejsou schopni pochopit takového, jaký je.
Snažit se prosazovat totožnost vesmírného vědomí s vědomím individuálních živých bytostí je naprosto scestné, protože ani taková osobnost jako byl Arjuna si nedokázala vzpomenout na své minulé činy, přestože je vždy s Pánem. Co potom mohou o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti vědět obyčejní lidé, kteří o sobě neoprávněně prohlašují, že jsou totožní s vesmírným vědomím?