SLOKA 23
jīvañ chavo bhāgavatāṅghri-reṇuṁ
na jātu martyo ’bhilabheta yas tu
śrī-viṣṇu-padyā manujas tulasyāḥ
śvasañ chavo yas tu na veda gandham
jīvan—žijící; śavaḥ—mrtvé tělo; bhāgavata-aṅghri-reṇum—prach z nohou čistého oddaného; na—ne; jātu—někdy; martyaḥ—smrtelný; abhilabheta—osobně přijal; yaḥ—člověk; tu—ale; śrī—s bohatstvím; viṣṇu-padyāḥ—lotosových nohou Viṣṇua; manu-jaḥ—potomek Manua (člověk); tulasyāḥ—lístky stromu tulasī; śvasan—i když ještě dýchá; śavaḥ — mrtvé tělo; yaḥ—kdo; tu—ale; na veda—nikdy nezakusil; gandham — vůni.
Člověk, který nikdy na svou hlavu nepřijal prach z nohou Pánova čistého oddaného, je jen mrtvým tělem. A člověk, který nikdy nepoznal vůni lístků tulasī z lotosových nohou Pána, je také mrtvý, i když ještě dýchá.
“Dýchající mrtvé tělo” je podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura cosi jako “duch”. Když člověk zemře, nazývá se “nebožtík”, a když se pak znovu objeví v jemnohmotné podobě, kterou nemůžeme vidět svýma současnýma očima, ale ve které přesto jedná, nazývá se “duch”. Duchové jsou velice špatné bytosti, protože vždy nahánějí ostatním hrůzu. Neoddaní, kteří nemají žádnou úctu k čistým oddaným ani k Božstvům Viṣṇua v chrámech, jsou jako duchové a neustále způsobují oddaným nějaké nepříjemnosti. Pán od takových nečistých duchů nikdy nepřijme žádnou oběť. Jedno lidové rčení říká, že nejdřív máme milovat psa toho, koho máme rádi, a pak teprve můžeme projevovat nějakou lásku jeho pánovi. Stádia čisté oddanosti je možné dosáhnout upřímnou službou čistým oddaným Pána. Abychom mohli oddaně sloužit Pánovi, musíme se nejprve stát služebníkem čistého oddaného, tzn. “přijmout prach z lotosových nohou čistého oddaného, který zase slouží jinému čistému oddanému”. To je princip čisté učednické posloupnosti neboli parampary v oddané službě.
Když se Mahārāja Rahūgaṇa ptal velkého světce Jaḍy Bharaty, jak dosáhl úrovně osvobozeného paramahaṁsy, dostal následující odpověď (Bhāg. 5.12.12):
rahūgaṇaitat tapasā na yāti
na cejyayā nirvapaṇād gṛhād vā
na cchandasā naiva jalāgni-sūryair
vinā mahat-pāda-rajo-'bhiṣekam
“Ó králi Rahūgaṇo, dokonalé úrovně oddané služby neboli životního stádia paramahaṁsa nelze dosáhnout bez požehnání prachem z nohou velkých oddaných. Nelze ho nikdy dosáhnout tapasyou (odříkáním), védským uctíváním, přijetím životního řádu odříkání, plněním povinností v rodinném životě, pronášením védských hymnů ani prováděním pokání na horkém slunci, ve studené vodě nebo před žhnoucím ohněm.”
Jinými slovy, Pán Śrī Kṛṣṇa je vlastnictvím Svých čistých nepodmíněných oddaných, a tudíž jedině oddaní Ho mohou předat dalším oddaným. Kṛṣṇu nelze nikdy získat přímo. Pán Caitanya se proto označil jako gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ neboli “poslušný služebník služebníků Pána vṛndāvanských gopī”. Čistý oddaný tedy nikdy nepřistupuje k Pánovi přímo, ale snaží se potěšit služebníka Pánových služebníků. Tak uspokojí Pána a jedině tehdy může vychutnat chuť lístků tulasī, které spočívají na Jeho lotosových nohách. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že člověk nemůže nikdy nalézt Pána tím, že se stane velkým znalcem védské literatury, ale velice snadno se k Němu může přiblížit prostřednictvím Jeho čistého oddaného. Ve Vṛndāvanu se všichni čistí oddaní modlí o milost Śrīmatī Rādhārāṇī, energie blaženosti Pána Kṛṣṇy. Śrīmatī Rādhārāṇī je soucitným ženským protějškem svrchovaného celku, zosobněním dokonalé ženské povahy. Proto upřímný oddaný snadno získá milost Rādhārāṇī a jakmile Ona takového oddaného doporučí Pánu Kṛṣṇovi, Pán ho ihned přijímá do Své společnosti. Závěr tedy je, že člověk se má více ucházet o milost oddaného než přímo o milost Pána, a pokud tak činí, pouhé přání tohoto oddaného může způsobit probuzení jeho přirozené touhy sloužit Pánovi.