SLOKA 30

Vaikārika je neutrální stupeň stvoření, tejas je podnětem k činnosti a tamas je plným projevem hmotného stvoření pod vlivem temnoty nevědomosti. Vyrábění takzvaných životních nezbytností v továrnách a dílnách, které je tak rozšířené ve věku Kali neboli věku strojů, je vrcholným stádiem rozvoje kvality temnoty. Veškeré toto podnikání lidské společnosti spojené s průmyslovou výrobou je v kvalitě temnoty, protože ve skutečnosti žádné toto vyráběné zboží není zapotřebí. Lidé potřebují potravu, aby měli co jíst, úkryt, aby měli kde spát, prostředky pro svoji ochranu a zboží pro uspokojení svých smyslů. Jak bude vysvětleno v příštím verši, smysly jsou praktickou známkou života. Lidská civilizace je určena k očištění smyslů a člověk se má snažit získat předměty smyslového požitku pouze v absolutně nezbytné míře, a nemá zbytečně zvyšovat umělé potřeby smyslů. Potrava, úkryt, obrana a smyslový požitek jsou naše potřeby v hmotné existenci. Ve svém čistém, původním nepodmíněném stavu živá bytost žádné takové potřeby nemá. Tyto potřeby jsou nepřirozené a v čistém životním stavu neexistují. To znamená, že zvyšování umělých potřeb, které je samozřejmostí v materialistické civilizaci, neboli hospodářský rozvoj lidské společnosti, je zaměstnáním v temnotě bez skutečného poznání. Takovými činnostmi se znehodnocuje lidská energie, která je především určena k očišťování smyslů, neboť pouze očištěné smysly mohou být zaměstnány uspokojováním smyslů Nejvyššího Pána. Nejvyšší Pán jakožto nejvyšší vlastník duchovních smyslů se nazývá Hṛṣīkeśa. Hṛṣīka znamená “smysly” a īśa znamená “Pán”. Pán není služebníkem Svých smyslů a neřídí se jejich popudy, ale podmíněné duše, individuální živé bytosti, skutečně slouží svým smyslům. Jsou řízeny popudy či podněty svých smyslů, a celá materialistická civilizace se tak stává pouhou záležitostí smyslového požitku. Ve správné společnosti se lidé snaží zbavit chorobné touhy po smyslovém požitku a toho mohou dosáhnout jednoduše tím, že se budou snažit uspokojovat duchovní smysly Pána. Smysly nikdy neustanou ve své činnosti, a proto mají být očištěny zaměstnáním v čisté službě přinášející smyslový požitek Pánovi smyslů. To je ústředním poučením celé Bhagavad-gīty. Arjuna chtěl nejprve uspokojit své vlastní smysly, když se rozhodl, že nebude bojovat proti svým příbuzným a přátelům, ale Pán Śrī Kṛṣṇa mu přednesl Bhagavad-gītu, jen aby očistil jeho rozhodnutí ovlivněné touhou po smyslovém požitku. Arjuna potom souhlasil, že bude uspokojovat smysly Pána, a začal bojovat v bitvě na Kurukṣetře podle Jeho přání.

Vedy nás nabádají, abychom vyšli ze tmy na světlo (tamasi mā jyotir gama). Vyjít na světlo znamená uspokojovat smysly Pána. Zmatení nebo méně inteligentní lidé kráčejí cestou seberealizace, aniž by se pokoušeli uspokojit transcendentální smysly Pána podle příkladu Arjuny a jiných oddaných. Místo toho se naopak pokoušejí zastavit činnosti svých smyslů (v systému yogy) nebo popírají existenci transcendentálních smyslů Pána (v systému jñāny). Oddaní stojí ovšem výše než yogīni a jñānī, protože nepopírají existenci smyslů Pána; chtějí Jeho smysly uspokojit. Pouze z vyložené nevědomosti popírají yogīni a jñānī existenci Pánových smyslů a pokoušejí se ovládat činnosti svých nemocných smyslů. Nemocné smysly nutí člověka ke zbytečnému zvyšování hmotných potřeb. Ten, kdo chápe, že zvyšovat činnost smyslů je značně nevýhodné, se nazývá jñānī, ten, kdo se pokouší jógovými metodami tuto činnost zastavit, se nazývá yogī a ten, kdo dobře ví o existenci transcendentálních smyslů Pána a kdo se je snaží uspokojit, se nazývá “oddaný Pána”. Oddaní Pána se nesnaží popírat existenci smyslů Pána, ani se nesnaží uměle zastavit činnosti svých smyslů. Dobrovolně zaměstnávají své očištěné smysly ve službě Pánu smyslů, jako to učinil Arjuna, a tak snadno dospějí k dokonalosti uspokojením Pána, což je konečný a nejvyšší cíl.