SLOKA 34
varṣa-pūga-sahasrānte
tad aṇḍam udake śayam
kāla-karma-svabhāva-stho
jīvo ’jīvam ajīvayat
varṣa-pūga—mnoho let; sahasra-ante—po tisíce let; tat—tu; aṇḍam — vesmír; udake—ve vodě příčin; śayam—ponořený; kāla—věčný čas; karma—čin; svabhāva-sthaḥ—podle kvalit přírody; jīvaḥ—Pán živých bytostí; ajīvam—neoživené; ajīvayat—způsobil, aby bylo oživené.
Všechny vesmíry tak zůstaly na tisíce věků ve vodě (Oceánu příčin) a Pán živých bytostí, vstupující do každého z nich, způsobil jejich oživení.
V tomto verši je Pán popsán jako jīva, protože je vůdcem všech ostatních jīv (živých bytostí). Ve Vedách je popsán jako nitya, vůdce všech ostatních nityů. Pánův vztah s živými bytostmi připomíná vztah otce a synů. Synové a otec jsou kvalitativně rovnocenní, ale otec není nikdy synem a syn se nikdy nemůže stát otcem, který ho počal. Jak je tedy popsáno výše, Pán v podobě Garbhodakaśāyī Viṣṇua neboli Hiraṇyagarbhy (Nadduše) vstupuje do každého jednotlivého vesmíru a oživuje ho tím, že lůno hmotné přírody oplodní živými bytostmi, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (14.3). Po každém zničení hmotného světa se všechny živé bytosti pohrouží do těla Pána a po vzniku nového stvoření se opět dostávají do lůna hmotné energie. V hmotném světě je tedy hmotná energie matkou živých bytostí a Pán je otcem. Když ale dochází k oživení, živé bytosti pod vlivem času a energie obnovují své přirozené činnosti, a tak se projevují v mnoha různých životních podobách. Pán je tedy konečnou příčinou všeho života v hmotném světě.