SLOKA 18

O velikosti Pána, projevené v transcendentálních sedmdesáti pěti procentech Pánovy vnitřní energie, hovoří Padma Purāṇa (Uttara-khaṇḍa). Je tam řečeno, že v duchovním nebi, které tvoří sedmdesát pět procent vnitřní energie Pána, je mnohem více planet, než ve všech vesmírech tvořených Jeho vnější energií. V Caitanya-caritāmṛtě jsou všechny vesmíry, patřící do Pánovy vnější energie, přirovnány k pytli hořčičných semínek, přičemž každé hořčičné semínko představuje jeden vesmír. Se svými lidskými schopnostmi nedokážeme spočítat, kolik je planet v jednom vesmíru, ve kterém nyní žijeme — jak bychom si tedy mohli umět představit celkový počet planet ve všech vesmírech, které jsou přirovnávány k plnému pytli hořčičných semínek? A v duchovním nebi je přinejmenším třikrát více planet než v hmotném. Všechny jsou duchovní a transcendentální hmotným kvalitám; jsou složené pouze z kvality čistého dobra a je na nich plně projevená duchovní blaženost (brahmānanda). Každá z nich je věčná, nezničitelná a prostá veškerých nedostatků, s nimiž se setkáváme v hmotném světě. Každá z nich je sebeosvětlující a září mocněji (dovedeme-li si to představit) než milióny hmotných sluncí. Obyvatelé těchto planet jsou osvobozeni od zrození, smrti, stáří a nemocí a mají plné poznání o všem; všichni mají božskou povahu a nemají žádné hmotné touhy. Jejich jediným zaměstnáním je transcendentální láskyplná služba Nejvyššímu Pánu Nārāyaṇovi, který je vládnoucím Božstvem vaikuṇṭhských planet. Tyto osvobozené duše neustále zpívají písně ze Sāma Vedy (vedaiḥ sāṅga-pada-kramopaniṣadair gāyanti yaṁ sāmagāḥ). Všichni zosobňují pět Upaniṣad. Tripād-vibhūti neboli sedmdesát pět procent energie Pána, které tvoří Jeho vnitřní energii, je třeba chápat jako Boží království daleko za hranicemi hmotného nebe, a když hovoříme o pāda-vibhūti, zbývajících dvaceti pěti procentech tvořících Jeho vnější energii, musíme chápat, že se to vztahuje na oblast hmotného světa. V Padma Purāṇě se také říká, že království tripād-vibhūti je transcendentální, zatímco svět pāda-vibhūti je hmotný. Tripād-vibhūti je věčné, zatímco pāda-vibhūti je pomíjivé. Pán a všichni Jeho věční služebníci v transcendentálním království mají věčné podoby, které jsou blažené, dokonalé, duchovní a věčně mladé. Neexistuje tam zrození, smrt, stáří a nemoc. Je to věčná zem plná transcendentálního požitku, krásy a blaženosti.
Tuto skutečnost potvrzuje rovněž tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu, kde je transcendentální příroda popsána slovem amṛta. Jak uvádějí Vedy: utāmṛtatvasyeśānaḥ. Nejvyšší Pán je Pánem nesmrtelnosti — Sám je nesmrtelný a jako vládce nesmrtelnosti ji může udělit i Svým oddaným. V Bhagavad-gītě (8.16) Śrī Kṛṣṇa rovněž ujišťuje, že nikdo z těch, kteří přijdou do Jeho věčného sídla, se nikdy nevrátí do tohoto světa smrtelníků pod vládu trojího utrpení. Pán je jiný než pánové v tomto světě. Pán nebo nadřízený v tomto světě si nikdy neužívá na stejné úrovni jako jeho podřízení, navíc není nesmrtelný a nemůže nikdy udělit nesmrtelnost svému sluhovi. Nejvyšší Pán, který je vůdcem všech živých bytostí, však může Svým oddaným udělit všechny vlastnosti, které má On Sám, včetně nesmrtelnosti a duchovní blaženosti. V hmotném světě naplňuje srdce všech živých bytostí vždy úzkost a strach, ale Pán, který je svrchovaně nebojácný, uděluje tutéž nebojácnost i Svým čistým oddaným. Hmotná existence je sama o sobě důvodem ke strachu, protože ve všech hmotných tělech se živá bytost neustále bojí zrození, smrti, stáří a nemoci. V hmotném světě vždy působí vliv času, který vše přeměňuje z jednoho stádia do druhého, a živá bytost, která je původně avikāra neboli neměnná, těmito změnami pod vlivem času velice trpí. Změny jakožto účinky věčného času v nesmrtelném Božím království neexistují—vliv času tam vůbec nepůsobí a nikdo tam tudíž nemá strach. Takzvané štěstí v hmotném světě je výsledkem vykonané práce. Těžkou prací se člověk může stát boháčem, ale nezbaví se strachu, protože si nikdy nebude jistý, jak dlouho mu toto vydobyté štěstí vydrží. V Božím království však o štěstí nemusí nikdo usilovat. Štěstí je přirozeností duše, jak je řečeno ve Vedānta-sūtrách: ānandamayo 'bhyāsāt — duše je svojí povahou plná štěstí. Štěstí v duchovním světě vzrůstá na každém kroku a blaženosti tam nikdy neubývá. Tuto čistou duchovní blaženost nelze nalézt nikde v hmotném vesmíru; ani na planetách jako je Janaloka, Maharloka či Satyaloka, protože i Pán Brahmā podléhá zákonům plodonosných činností a zákonu zrození a smrti. Proto je v tomto verši řečeno: duratyayaḥ — ani velcí brahmacārīni či sannyāsīni, kteří mohou být povýšeni nad nebeské planety, si neumí představit duchovní štěstí ve věčném Božím království. Pán je tak veliký, že ani velcí brahmacārīni či sannyāsīni si nedovedou představit Jeho velikost, ale čistí oddaní Pána Jeho božskou milostí tohoto duchovního štěstí skutečně dosahují.