SLOKA 6

Pán, který je zdrojem všeho, co existuje, je také původem veškerého odříkání a pokání. Mudrci skládají velké sliby odříkání, aby dosáhli úspěchu v seberealizaci. Lidský život je určen pro tuto tapasyu, zvláště spojenou s velkým slibem pohlavní zdrženlivosti zvaným brahmacarya. Přísný život tapasyi a ženská společnost nejdou nikdy dohromady. Jelikož lidský život je určen pro tapasyu a seberealizaci, skutečná lidská civilizace, kterou představuje sanātana-dharma neboli systém čtyř společenských tříd a čtyř stavů života, předepisuje ve třech životních stádiích přísně se vyhýbat ženské společnosti. Podle postupného kulturního rozvoje lze lidský život rozdělit do čtyř období: celibát, rodinný život, odchod do ústraní a život v odříkání. Během prvního stádia až do věku dvaceti pěti let je muž pod vedením pravého duchovního mistra vychováván jako brahmacārī, aby pochopil, že žena je poutem, které váže k hmotné existenci. Každý, kdo se chce osvobodit z hmotného otroctví podmíněného života, se musí osvobodit od připoutanosti k podobě ženy. Žena neboli něžné pohlaví je hlavním faktorem okouzlujícím živé bytosti, a muž, zvláště v lidské podobě, má směřovat k seberealizaci. Celý svět se točí pod kouzlem ženské přitažlivosti a jakmile se muž se ženou spojí, ihned se stává obětí hmotného otroctví. Touha panovat hmotnému světu v opojení z falešného pocitu vládce se probouzí zvláště poté, kdy dojde ke spojení mezi mužem a ženou. Člověka tak ihned zatíží touhy po domu, pozemku, majetku, dětech a významném postavení ve společnosti a citová náklonnost k blízkým lidem a místu narození, což jsou všechno iluzorní sny neboli fantazmagorie, která člověku brání v pokroku k seberealizaci, ke skutečnému životnímu cíli. Brahmacārī, chlapec ve věku od pěti do dvaceti pěti let — zvláště ve vyšších společenských třídách, to znamená syn učených rodičů (brāhmaṇů), královských rodičů (kṣatriyů) nebo rodičů, kteří obchodují a zajišťují produkci (vaiśyů) — prochází školou pravého gurua (učitele), kde se kromě přípravy na své budoucí zaměstnání naučí za přísného dodržování disciplíny také chápat smysl života. Potom má brahmacārī dovoleno odejít domů, oženit se s vhodnou partnerkou a stát se hospodářem. Mnoho brahmacārīnů se však nevrací domů a nežení se, ale pokračují v životě naiṣṭhika-brahmacārīnů bez jakýchkoliv styků se ženami. Přijímají sannyāsínský řád neboli stav života v odříkání, neboť dobře vědí, že spojení se ženou je nadbytečnou zátěží, která brání v seberealizaci. Jelikož pohlavní touha je v určitém životním stádiu velice silná, guru může brahmacārīnovi dovolit, aby se oženil. Toto povolení dostávají od duchovního učitele ti, kteří nejsou schopni žít jako naiṣṭika-brahmacaríni, což pravý guru dokáže rozeznat. Takzvané rodinné plánování je důležité. Hospodář, který se stýká se ženou podle pravidel uvedených v písmech, a který předtím prošel důkladnou přípravou ve stádiu brahmacarya, nebude žít životem koček a psů. Takový hospodář ve věku padesáti let přeruší své styky se ženou a jako vānaprastha se začne připravovat na samostatný život bez ženské společnosti. Jakmile tuto přípravu završí, stane se sannyāsīnem, který se přísně straní všech žen včetně své bývalé manželky. Budeme-li studovat celý tento systém odluky od žen, můžeme si jasně uvědomit, že žena je překážkou pro seberealizaci, a Pán se zjevil jako Nārāyaṇa, aby nás učil zásadě nestýkání se se ženami v rámci celoživotního slibu. Polobozi, kteří přísným brahmacārīnům závidí jejich odříkavý život, se snaží narušit jejich sliby tím, že za nimi posílají Amorovy vojáky. V případě Pána však byly nebeské krásky neúspěšné, neboť viděly, že Pán dokáže vytvořit bezpočet stejně krásných dívek Svojí mystickou vnitřní silou, a tudíž nemá důvodu být přitahován jinými kráskami zvenčí. Jedno lidové pořekadlo praví, že cukráře nikdy nepřitahují žádné sladkosti. Cukrář, který neustále připravuje sladkosti, je pramálo touží jíst, a stejně tak Pán může Svými energiemi blaženosti vytvořit bezpočet duchovních krásek a ani v nejmenším Ho nemusí přitahovat iluzorní krásky hmotného stvoření. Jen nevědomí lidé pošetile tvrdí, že Pán Kṛṣṇa si ve Své rāsa-līle ve Vṛndāvanu nebo se Svými šestnácti tisíci manželkami ve Dvārace užíval žen.