SLOKA 11

Neosobní faktor času tvoří pozadí hmotného projevu jako nástroj Nejvyššího Pána. Je složkou, která pomáhá hmotné přírodě. Nikdo neví, kde začíná a kde končí, a je to právě čas, jenž dokáže zaznamenat stvoření, udržování a zničení hmotného projevu. Tento časový faktor je hmotnou příčinou stvoření, a je tedy vlastní expanzí Osobnosti Božství. Čas je pokládán za neosobní podobu Pána.

I moderní lidé vykládají časový faktor různými způsoby. Někteří ho přijímají téměř tak, jak jak je vysvětlen ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Například v hebrejské literatuře je čas přijímán ve stejném duchu — jako zastoupení Boha. Je tam řečeno: “Bůh, který v různých dobách a různými způsoby v minulosti promlouval k otcům prostřednictvím proroků...” Metafyzicky je čas chápán jako absolutní a skutečný. Absolutní čas se nezastavuje a není ovlivněn rychlostí nebo pomalostí hmotných dějů. Astronomicky a matematicky se čas počítá vzhledem k rychlosti, proměnám a trvání daného předmětu, ale ve skutečnosti nemá s relativitou věcí nic společného — naopak, vše je utvářeno a počítáno podle časových možností. Čas je základní mírou činnosti našich smyslů, podle které počítáme minulost, přítomnost a budoucnost, ale z hlediska skutečných počtů nemá začátek ani konec. Paṇḍita Cāṇakya říká, že ani sebemenší zlomek času nelze koupit za miliony dolarů, a proto je třeba pokládat každý promarněný okamžik za největší životní ztrátu. Čas nepodléhá žádné psychologii a zároveň okamžiky nejsou samy o sobě žádnou objektivní realitou, ale závisí na způsobu vnímání.

Śrīla Jīva Gosvāmī tedy dochází k závěru, že faktor času je vzájemně spojen s činnostmi — akcemi a reakcemi — vnější energie Pána. Vnější energie neboli hmotná příroda jedná pod dohledem časového faktoru, který zastupuje Pána, a proto se zdá, že hmotná příroda vytváří ve vesmírném projevu mnoho úžasných věcí. Bhagavad-gītā (9.10) tento závěr potvrzuje následovně: