SLOKA 31

Zde je popsán jednoduchý způsob seberealizace pro všechny živé bytosti. Nejprve je třeba pochopit, že tento svět je výtvorem svrchované vůle. V určitém smyslu je tento svět totožný s Nejvyšším Pánem. Jejich totožnost si však impersonalisté mylně vykládají — říkají, že Nejvyšší Absolutní Pravda, která se stává vesmírem, ztrácí Svoji oddělenou existenci. Na základě toho považují svět a všechno v něm za Pána. To je panteismus, ve kterém se vše pokládá za Pána. Takový je pohled impersonalistů. Oddaní Pána s osobním přístupem však pokládají všechno za majetek Nejvyššího Pána. Vše, co vidíme, je projevem Nejvyššího Pána, a vše se má proto zaměstnat v Jeho službě. To je skutečná jednota. Rozdíl mezi impersonalistou a personalistou je takový, že impersonalista nepřijímá oddělenou existenci Pána, zatímco personalista Pána uznává — chápe, že i když se Pán projevuje mnoha způsoby, stále si zachovává Svoji oddělenou osobní existenci. To je popsáno v Bhagavad-gītě: “Celý vesmír prostupuji Svou neosobní podobou. Vše spočívá ve Mně, ale Já Sám nejsem přítomen.” Dobře to ilustruje příklad slunce a slunečního svitu. Slunce svým světlem prostupuje celý vesmír a všechny planety spočívají ve slunečním svitu. Planety se však liší od planety Slunce a nikdo nemůže říci, že jelikož spočívají ve slunečním svitu, všechny jsou Slunce. Stejně tak impersonální nebo panteistický názor, že všechno je Bůh, není příliš inteligentní. Skutečnost je taková, jak Pán Sám vysvětlil, že i když nic nemůže existovat bez Něho, není pravda, že všechno je On. Pán se od všeho liší. Zde také říká: “Uvidíš, že všechno na světě je Mou částí.” To znamená, že vše bychom měli pokládat za výtvor Pánovy energie, a proto bychom měli vše zaměstnávat ve službě Pánovi. Svoji energii bychom měli využívat ve svém skutečném zájmu. Tak bude dokonale zužitkována.

Člověk může využívat energii ve svém skutečném zájmu, je-li soucitný. Ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, oddaný Pána, je vždy soucitný. Nespokojí se s tím, že on sám je oddaný, ale snaží se dát poznání o oddané službě každému. Mnoho oddaných Pána podstoupilo četná nebezpečí, aby rozdávali oddanou službu Pánu obyčejným lidem. To je třeba dělat.

Rovněž je řečeno, že ten, kdo chodí do chrámu, uctívá Pána s velkou oddaností a prokazuje úctu jiným oddaným, ale nemá kladný postoj k lidem všeobecně, má být pokládán za oddaného třetí třídy. Oddaný druhé třídy je milostivý a soucitný k pokleslým duším. Je si neustále vědom svého postavení věčného služebníka Pána, a proto se přátelí s oddanými, chová se soucitně k obyčejným lidem, které učí o oddané službě, a odmítá se stýkat a spolupracovat s neoddanými. Ten, kdo ve své oddané službě Pánu není soucitný k obyčejným lidem, je oddaným třetí třídy. Oddaný první třídy ujišťuje každou živou bytost, že se této hmotné existence nemusí bát: “Žijme ve vědomí Kṛṣṇy a překonejme hmotnou nevědomost.”

V tomto verši stojí, že Pán nařídil Kardamovi Munimu, aby byl ve svém rodinném životě velice soucitný a štědrý a dával lidem pocit jistoty během svého života v odříkání. Úkolem sannyāsīna neboli člověka v životním stavu odříkání je dávat lidem osvícení. Sannyāsī má cestovat od domu k domu a přinášet poznání. Hospodář se pod vlivem māyi plně věnuje rodinným starostem a zapomíná na svůj vztah ke Kṛṣṇovi. Pokud zemře v tomto zapomnění, jako kočky a psi, jeho život bude promarněn. Sannyāsī má proto povinnost jít a probouzet podmíněné duše poznáním o jejich věčném vztahu s Pánem a zaměstnávat je v oddané službě. Oddaný má pokleslým duším projevovat milost a ujišťovat je, že nemusí mít strach. Jakmile se člověk stane oddaným Pána, je přesvědčen, že ho Pán chrání. Samotný strach se bojí Pána, tak proč by se měl oddaný bát?

Zbavit obyčejného člověka strachu je největší milosrdenství. Sannyāsī neboli člen životního stavu odříkání má jít ode dveří ke dveřím, z vesnice do vesnice, z města do města a ze země do země — po celém světě, kam až může cestovat — a má poučovat hospodáře o vědomí Kṛṣṇy. Hospodář zasvěcený od sannyāsīna má povinnost šířit vědomí Kṛṣṇy doma—co nejčastěji by měl do svého domu zvát přátele a sousedy a pořádat programy o vědomí Kṛṣṇy. Takový program znamená zpívat svaté jméno Kṛṣṇy a přednášet z Bhagavad-gīty nebo Śrīmad-Bhāgavatamu. Pro šíření vědomí Kṛṣṇy je napsáno mnoho literatury a každý hospodář je povinen se o Kṛṣṇovi učit od svého duchovního mistra, sannyāsīna. Ve službě Pánu existuje dělba práce. Povinností hospodáře je vydělávat peníze, protože sannyāsī sám nic nevydělává a je v tomto ohledu zcela závislý na hospodáři. Hospodář má vydělávat peníze obchodem nebo svým povoláním a věnovat alespoň padesát procent příjmu na šíření vědomí Kṛṣṇy. Dvacet pět procent může utratit pro svoji rodinu a dvacet pět procent by si měl schovat pro případ nouze. To na svém příkladě ukázal Rūpa Gosvāmī a oddaní by se tím měli řídit.

Spojit se s Nejvyšším Pánem vlastně znamená vzít Jeho zájem za svůj. Když se spojíme s Nejvyšším Pánem, nebudeme stejně velcí, jako je On. To není možné. Část se nikdy nevyrovná celku a živá bytost je vždy nepatrnou částí. Jednota s Pánem tedy znamená, že máme stejný zájem jako On. Pán chce, aby na Něho každá živá bytost neustále myslela, stala se Jeho oddaným a nepřetržitě Ho uctívala. To je jasně řečeno v Bhagavad-gītě: man-manā bhava mad-bhaktaḥ. Kṛṣṇa po každém chce, aby na Něho neustále myslel a klaněl se Mu. To je vůle Nejvyššího Pána a oddaní se mají snažit Jeho touhu naplnit. Jelikož Pán je neomezený, Jeho touha je také neomezená. Neexistuje zde nepřekonatelná překážka, a proto i služba oddaného je neomezená. V transcendentálním světě probíhá neomezená soutěž mezi Pánem a Jeho služebníkem. Pán chce neomezeně naplňovat Své touhy a oddaný Mu také slouží, aby naplňoval Jeho neomezené touhy. Pán a Jeho oddaný mají neomezený jednotný zájem.