SLOKA 17
mahatāṁ bahu-mānena
dīnānām anukampayā
maitryā caivātma-tulyeṣu
yamena niyamena ca
mahatām—k velkým duším; bahu-mānena—s velkou úctou; dīnānām—k chudákům; anukampayā—se soucitem; maitryā—s přátelstvím; ca — také; eva—jistě; ātma-tulyeṣu—k osobám na stejné úrovni; yamena — s ovládáním smyslů; niyamena—usměrněně; ca—a.
Čistý oddaný má vykonávat oddanou službu tak, že prokazuje nejvyšší úctu duchovnímu mistru a ācāryům. Má být soucitný k chudákům a přátelit se s osobami na stejné úrovni, ale všechny činnosti má vykonávat usměrněně a s ovládnutými smysly.
Ve třinácté kapitole Bhagavad-gīty je jasně řečeno, že člověk má vykonávat oddanou službu a dělat pokroky na cestě duchovního poznání tím, že přijme ācāryu. Ācāryopāsanam — oddaný má uctívat ācāryu, duchovního mistra, který má skutečné poznání. Duchovní mistr musí patřit k učednické posloupnosti začínající Kṛṣṇou. Má svého duchovního mistra, který má zase svého duchovního mistra, ten má zase svého duchovního mistra atd., a tito jeho předchůdci tvoří učednickou posloupnost ācāryů.
Zde se doporučuje prokazovat všem ācāryům tu nejvyšší úctu. Je řečeno: guruṣu nara-matiḥ. Guruṣu znamená “ve vztahu k ācāryům” a nara-matiḥ znamená “uvažovat jako obyčejný člověk”. Myslet si, že vaiṣṇavové neboli oddaní patří k určité kastě nebo společnosti, považovat ācāryu za obyčejného člověka nebo považovat Božstvo v chrámu za výtvor z kamene, dřeva či kovu, je odsouzené. Niyamena — oddaný má ācāryům vzdávat tu nejvyššší úctu podle uznávaných pravidel. Má být také soucitný k chudákům; to se však nevztahuje na lidi trpící hmotnou chudobou. Z duchovního pohledu je člověk chudý, když nemá vědomí Kṛṣṇy. Po hmotné stránce může být velice bohatý, ale pokud si není vědom Kṛṣṇy, je považován za chudáka. Naproti tomu mnoho ācāryů, jako Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī, trávilo každou noc pod stromy. Navenek se zdálo, že trpěli chudobou, ale z jejich spisů vyplývá, že v duchovním životě byli těmi nejbohatšími osobami.
Oddaný projevuje soucit ubohým duším, kterým chybí duchovní poznání, tím, že je poučuje, aby jim pomohl na úroveň vědomí Kṛṣṇy. To je jedna z povinností oddaného. Má se také přátelit s osobami na stejné úrovni nebo se stejným poznáním. Oddaný nemá důvod rozvíjet přátelství s obyčejnými lidmi — má se přátelit s ostatními oddanými, aby si společnými rozmluvami navzájem pomáhali v rozvoji duchovního porozumění. To se nazývá iṣṭa-goṣṭhī.
V Bhagavad-gītě je zmínka o bodhayantaḥ parasparam, “společném rozmlouvání”. Čistí oddaní obvykle využívají svůj drahocenný čas ke společnému opěvování a probírání různých činností Pána Kṛṣṇy a Pána Caitanyi. Existuje bezpočet knih, jako jsou Purāṇy, Mahābhārata, Bhāgavatam, Bhagavad-gītā a Upaniṣady, které obsahují nesčetná témata pro rozhovory dvou nebo více oddaných. Přátelství se má upevňovat mezi osobami se společnými zájmy a porozuměním. O takových osobách se říká, že jsou sva-jāti, “stejného druhu”. Oddaný se má vyhýbat tomu, jehož charakter není pevně založený na standardním porozumění — může se jednat o vaiṣṇavu, oddaného Kṛṣṇy, ale pokud jeho charakter není takový, jaký má být, je třeba se mu vyhýbat. Oddaný má pevně ovládat smysly a mysl, přísně dodržovat pravidla a předpisy a přátelit se s osobami na stejné úrovni.