SLOKA 17
rājann asādhv-amātyebhyaś
corādibhyaḥ prajā nṛpaḥ
rakṣan yathā baliṁ gṛhṇann
iha pretya ca modate
rājan—ó králi; asādhu—zlotřilými; amātyebhyaḥ—před ministry; cora-ādibhyaḥ—před zloději a darebáky; prajāḥ—občany; nṛpaḥ—král; rakṣan—chrání; yathā—podle toho, jak; balim—daně; gṛhṇan—přijímá; iha—v tomto světě; pretya—po smrti; ca—také; modate—užívá si.
Světci pokračovali: Jestliže král chrání občany před utiskováním zlotřilými ministry a také před zloději a darebáky, smí na základě těchto zbožných činností od svých poddaných přijímat daně. Může si tak užívat v tomto světě i v životě po smrti.
Tento verš velice pěkně popisuje povinnosti zbožného krále. První a nejdůležitější povinností je chránit občany před zloději a darebáky, jakož i před ministry, kteří jsou na podobné úrovni. Dříve ministři nebyli voleni, ale dosazoval je král, a pokud nebyl dostatečně zbožný a přísný, z ministrů se stali zloději a darebáci, kteří vykořisťovali nevinné občany. Král má povinnost dohlížet, aby ve vládním sekretariátu a na úřadech nepřibývalo zlodějů a darebáků, a není-li toho schopen, nemá právo vybírat od občanů daně. Jinými slovy, král nebo vláda, kteří ukládají daně, tak mohou činit jedině za předpokladu, že dovedou občany ochránit před zloději a darebáky.
Ve dvanáctém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (12.1.42) se nachází popis takových zlodějů a darebáků ve vládních službách: prajās te bhakṣayiṣyanti mlecchā rājanya-rūpiṇaḥ — “Tito pyšní mlecchové (lidé na nižší úrovni než śūdrové) se budou vydávat za krále a utiskovat své poddané, kteří zase budou provozovat ty nejhříšnější činnosti. Svými zlozvyky a pošetilým chováním se tedy budou poddaní podobat svým vládcům.” Tím je vyjádřeno, že v demokratických dobách Kali-yugy poklesne veškeré obyvatelstvo na úroveň śūdrů. Kalau śūdra-sambhavaḥ — prakticky všichni lidé na světě budou śūdrové. Śūdra je člověk čtvrté třídy, který dokáže pouze pracovat pro tři vyšší společenské skupiny, a není tedy příliš inteligentní. Jelikož jsou lidé v těchto dobách demokracie pokleslí, dokáží volit jedině sobě rovné, ale vláda śūdrů nemůže dobře fungovat. Vládnout mají zástupci druhé třídy lidí, kṣatriyové, podle pokynů světců (brāhmaṇů), od kterých se očekává vysoká inteligence. V jiných věcích — Satya-yuze, Tretā-yuze a Dvāpara-yuze — obyvatelstvo nebylo tak zdegradované a hlavní představitel vlády nebyl nikdy volen. Král měl svrchovanou výkonnou moc, a jakmile přistihl nějaké ministry, že kradou, nechal je okamžitě zabít nebo propustit ze služby. Stejně jako musel zabíjet zloděje a darebáky, musel okamžitě zabít i nečestné ministry ve vládních službách. S touto obezřetností dokázal výborně řídit vládu a občané byli šťastní, že mají takového krále. Závěr je, že nedokáže-li král ochránit občany před zloději a darebáky, nemá právo na nich vymáhat daně pro svůj smyslový požitek. Pokud však občany dokonale chrání, může to dělat a žít v tomto životě velice šťastně a pokojně. Na jeho konci pak může být povýšen do nebeského království, nebo dokonce na Vaikuṇṭhy, kde bude spokojený po všech stránkách.