SLOKA 26

První aforismus Vedānta-sūtry zní athāto brahma-jijñāsā. Bytost v lidské životní podobě má sama sobě a své inteligenci položit mnoho otázek. V různých nižších životních podobách inteligence nepřesahuje hranici prvořadých životních potřeb — jídla, spánku, sexu a obrany. Psi, kočky a tygři jsou neustále zaneprázdněni sháněním potravy, místa na spaní, zajišťováním obrany a pohlavního styku. V lidské životní podobě bychom však měli být natolik inteligentní, abychom se ptali, kdo jsme, proč jsme přišli na svět, jaká je naše povinnost, kdo je nejvyšší vládce, jaký je rozdíl mezi neživou hmotou a živou bytostí a podobně. Je mnoho otázek a ten, kdo je skutečně inteligentní, by se měl ptát na nejvyšší zdroj všeho — athāto brahma-jijñāsā. Živá bytost je vždy obdařená určitou inteligencí, ale v lidské podobě se musí tázat na svoji duchovní totožnost. To je skutečná lidská inteligence. Je řečeno, že ten, kdo si je vědom pouze těla, není o nic lepší než zvíře, přestože má lidskou podobu. V Bhagavad-gītě (15.15) Śrī Kṛṣṇa říká: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdci každého a ode Mě pocházejí vzpomínky, poznání i zapomnění.” Ve zvířecí podobě živá bytost zcela zapomíná na svůj vztah s Bohem. To se nazývá apohanam, zapomnění. V lidské životní podobě je však vědomí vyvinutější, a člověk má proto příležitost svůj vztah s Bohem pochopit. V lidské podobě bychom měli využít své inteligence k tomu, abychom kladli takové otázky, stejně jako se Purañjana, živá bytost, ptá neznámé dívky, odkud přichází, o co se snaží, proč je tam a podobně. Tyto otázky se týkají ātma-tattvy, seberealizace. Závěr je, že pokud se živá bytost nezajímá o seberealizaci, není nic jiného než zvíře.